„…život až na dřeň…ten vede mé pero…“

4. část příběhu - jak to bylo dál?

13.09.2014 12:25
Vracím se zpět ke svému příběhu, nebo snad osudu. Zkrátka k životu, který od svého začátku nebyl zrovna nejveselejší a nadto okořeněný ničivými depresivními epizodami.
Surové a ponižující zneužití jsem přežila, zrovna tak kruté odmítnutí či spíše pohrdavý odpor vlastní matky. Přestože obojí bolelo opravdu dost, a zdálo se to nepřekonatelné, nějakým způsobem jsem žila dál. Ta doba je pro mě dnes jaksi zamlžená, jako bych žila uprostřed bažiny, ve které se brodím odnikud nikam. Bez cíle, bez vyhlídek do budoucna, plná sebevýčitek, sebenenávisti, smutku a beznaděje. Deprese útočila naplno. Však také dostala pořádně výživnou porci, která jí dodala nových sil. Ne že bych jich předtím měla málo… Jenže teď…teď ve mně bylo už opravdu jen černočerné prázdno, mozek i srdce jako by se zadřely a zastavily.
Po druhém pokusu o sebevraždu jsem se poprvé ocitla v péči psychiatrů. Nebylo to dobrovolné, nicméně za dané situace nevyhnutelné. A také jsem poprvé viděla ten pohled v očích těch, kteří ji nikdy nepotřebovali. Cosi jako odsudek, odstup, snad i zvědavost, ale rozhodně nic, co by mi mou situaci ulehčilo… Nemyslím, že to bylo cílené…společnost už taková je. Psychicky nemocný je nějak „divný“. Myslím, že všichni, kdo se s psychikou léčí, vědí dobře, o čem mluvím… Zdálo se mi, že každý, kdo ví, co jsem si chtěla provést, na mne hledí skrz prsty, že mne za to opravdu všichni odsuzují za mou slabost, nedostatek vůle, zkrátka za vše. Nebylo to příjemné vědomí…
Ale jak to pokračovalo dál… V nemocnici jsem nevydržela ani den, měla jsem pocit, že se na mne zřítí zdi a pokud už nejsem opravdový blázen, v psychiatrické léčebně se ze mne hodně rychle stane. Místo to bylo skutečně neutěšené. Šedivé, temné, zamřížované a zamčené, podivně tiché a skličující. Lidé, které jsem zahlédla, měli prázdné pohledy a žili zřejmě ve svém vlastním světě, nejspíš i díky podávaným lékům. Za tu krátkou chvíli, kterou jsem tam strávila, nebylo možné poznat více pacientů, ale stačilo mi to, co jsem už viděla, abych pochopila, že tady mi lépe nebude. Podepsala jsem revers, převzala vizitku na ambulantního psychiatra a recept na nějaké tablety, ke kterým mi nikdo nic neřekl, a opustila kliniku.
Při zpětném pohledu jsem tehdy žila jako robot. Každé ráno bylo tak těžké, že se zdálo nemožné vstát z postele a donutit se něco udělat. Vyčistit si zuby. Obléct se. Fungovat…  Tehdy jsem se opět obrátila k psaní a začal vznikat další román. Má tvorba se měnila, romantické představy vytlačovaly těžké a obtížné životní situace. Od dívčích románů jsem přešla k románům pro ženy, jelikož jsem se i přes svůj věk jako dívka necítila. Vlastně jsem si mnohdy připadala nesmírně stará a opotřebovaná, a to především psychicky. Avšak nakladatel měl o mou práci zájem stejně jako čtenáři, a to pro mě byla opravdu velká opora. Kterou jsem jinak neměla u nikoho a nikde.
Léky, které jsem dostala v nemocnici, nijak zvlášť neúčinkovaly, pokud vůbec. Po čase jsem navštívila i doporučenou psychiatričku, ale nijak výrazně to nepomohlo. Nedokázala jsem se jí otevřít a říct, co se mi přihodilo, vlastně vůbec mluvit o sobě a svém životě. Nikdy jsem o něm nehovořila s nikým, jakékoli mé problémy byly vždy smeteny ze stolu dřív, než jsem je stačila vyslovit, a tak jsem si teď nevěděla rady. Lékařka mi nakonec jen předepsala další medikamenty, zhodnotila můj stav jako anorexii a doporučila pobyt v léčebně, kde „mě naučí“ normálně jíst. Nic jiného nejspíš dělat nemohla, jako pacient jsem skutečně selhala a nespolupracovala. Do léčebny jsem se vracet nechtěla, můj stav se ale bohužel zhoršoval. Přestože jsem se snažila jakžtakž dodržovat životosprávu (tedy v rámci možností, jelikož ve společné domácnosti s matkou to nebylo zrovna jednoduché), pořád jsem jen hubla a postrádala veškerou energii. Deprese mě užírala zevnitř jako nádor, cítila jsem se jako troska. A tak jsem se nakonec rozhodla ústavní léčbu zkusit...
Odjela jsem na uzavřené oddělení pro mladé, léčily se tam především dívky s poruchami příjmu potravy, ale i s jinými duševními stavy. Dny tam byly dlouhé a zpětně musím říct, že nijak významně nepřispívaly k  duševní úzdravě. Pravidelně jsme dostávaly léky i jídlo, většinu času jsme trávily na pokojích. Jen jednou jsem se tam potkala s lékařem při krátkého pohovoru, ale jinak se vlastně nic léčebného nedělo. Po necelých dvou týdnech jsem to nevydržela a znovu podepsala revers, už i proto, že pobyt v zamřížovaném a omezeném prostoru byl den ode dne víc deprimující. Pochopila jsem, že tudy cesta z toho začarovaného kruhu nevede, a že musím zkusit něco jiného. Zkrátka že mi v té mé mizérii nepomůže nikdo, jen já sama.
Vrátila jsem se „domů“ s pocitem, že jdu od zdi ke zdi a nevím, s čím vlastně bojuju a co mě vnitřně vyžírá jako kyselina. Bohužel musím říct, že lékaři mi nijak nepomohli, zdálo se, že si ani nedali práci s určením správné diagnózy. O to hůř jsem si připadala. Prašivá, špatná, méněcenná a nepochopená. Tím nechci v žádném případě shazovat zdravotnictví a doktory obecně. Možná jsme si nesedli s doktory, kteří mě měli na starosti. Možná to jen nebyli ti správní - lidský faktor hraje zásadní roli úplně všude. A tady hrál tu hlavní i můj vlastní – strach mluvit o svých zážitcích, pocitech a vůbec se svěřovat někomu cizímu. Prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, ve mně nutně muselo vypěstovat přesvědčení, že nikoho nezajímám a na všechno jsem sama. Že nic neznamenám a jsem tady jen pro druhé, můj život je (minimálně) druhořadý. O zbytek se postarala deprese….
A tak to šlo dál. Mé dny byly jako přes kopírák – všechny stejně šedivé, prázdné a bezcílné. Nastoupila jsem do nové práce a se vší vůlí, kterou jsem posbírala, jsem bojovala s vlastní duší a těžkými depresivními i fyzickými stavy. Už jsem věděla, že budu muset odejít od matky, protože to patologické soužití, kdy z její strany čišelo nesmírné nepřátelství až odpor, bylo ubíjející. Rozhodla jsem se, že to udělám, jakmile to bude jen trochu  možné. Snad tento „cíl“ a také nové zaměstnání způsobily, že jsem se přece jen začala trochu vylupovat ze své uzavřené ulity. Chtě nechtě jsem se stýkala s lidmi – zaměstnavatelem, kolegou a zákazníky. Byl to každodenní kontakt a já najednou zjistila, že neexistuje jen lhostejnost a chlad. Lidé se umí i smát a bavit…. Možná i to trochu pomohlo, alespoň tomu, že jsem už nebyla tak zoufale sama. Bohužel ten základ, který byl ve mně, a stále nezpracované těžké trauma plus deprese se nedaly změnit. A díky té kombinaci a také mé obrovské nezkušenosti ve vztazích s lidmi jsem se při svém sebeobjevování dopouštěla neskutečných a hloupých chyb. Některé vlastní počiny jsem dnes už naštěstí zapomněla, jiné si bohužel stále pamatuji. Třeba právě touha vyrovnat se se znásilněním kombinovaná s osamělostí vedla ke snaze najít spřízněnou duši, která by mi s tím mohla pomoci. Jenže to opravdu nebylo jednoduché… a i způsob, jakým jsem se o to snažila, se podobal chůzi slona v porcelánových střepech. Možná se ale není čemu divit….
Nicméně přes to všechno jsem bojovala tak trochu prací, hodně psaním a také zjištěním, že není jen má matka a její život, ale že i já žiju a mám právo na svůj život. Ale lehké to nebylo. Ačkoli jsem se začala vylupovat z té imaginární slupky, která mě celé roky oddělovala od okolí a od světa vůbec, čekalo toho na mě ještě hodně. Například zjištění, že deprese se dá zapít alkoholem… Anebo že existuje něco jako přitažlivost, ne erotická, ale osobní, a že i já toužím po blízkém člověku a lásce… Ne po stránce fyzické, to bylo něco, co jsem si po svých zkušenostech vůbec nedokázala představit. Potřebovala jsem ale city…oporu a silné paže, které ukolébají ty běsy v mém nitru, zachrání mě před démony.
A ti stále útočili, neúnavní, zlí a vynalézaví.
Dnes už to ale stačí a víc osvětlím zase v příštím pokračování. Snad jen naznačím, že můj život se ještě moc „pěkně“ zamotal….
V tuto chvíli ale raději své vyprávění ukončím a otevřu v počítači jinou složku, tu s novým námětem na román, a pokusím se přijít na jiné myšlenky. Psaní to dokáže, je to má nejlepší terapie. Moc a moc přeji vám všem s podobnými problémy, aby i vy jste měli tu svou. Takovou, která vás bude posilovat, dobíjet vám baterky a držet nad vodou.
Perte a rvěte se za sebe, co to jde, nenechte se depresí srážet na kolena ani na lopatky. Dokážete to. Držím vám palce!!!
Vaše MH