„…život až na dřeň…ten vede mé pero…“

5. část příběhu - moje deprese a život...

27.09.2014 08:13
Milí čtenáři a příznivci, opět se k vám vracím se svým životním příběhem. Minule jsem se zde svěřila, jak jsem se srovnávala se znásilněním a reakcí mé matky na něj, a taky o svých prvních pobytech v psychiatrických léčebnách, které jsem snášela víc než špatně.
Život však šel dál, a já jím kráčela i se svými traumaty a depresemi, které nedokázaly otupit ani léky, ani psychoterapie, ani alternativní metody. Přiváděly mě k zoufalství a útlumu, z nichž nevedla žádná cestička, a já si připadala nejen naprosto zbytečná a nemilovaná, ale i bezradná. Co bude dál? Jak budu žít, když se cítím takhle strašně, když mi stále schází energie a moji duši tíží nepopsatelný smutek?
Sice jsem se snažila ponořit do psaní a práce, potlačit své pocity a přežívat den za dnem, ale stálo mě to spoustu sil. Každé ráno jsem měla dojem, že se nemůžu dožít večera. Častokrát jsem měla velkou chuť ublížit si fyzicky, třeba se pořezat, způsobit si tělesnou bolest, třeba jen proto, aby na chvíli přebila tu duševní… Deprese zkrátka nepolevovaly a jen občas jsem zažila světlejší chvilku.
Díky práci jsem se seznámila s novými lidmi, a abych byla co nejdál od domova a matky, zůstávala jsem v zaměstnání co nejdéle. Hned poté jsem mířila rovnou mezi nové známé. Mnohdy se mi ani nechtělo, ale samota mne ubíjela stejně jako matčina otevřená nechuť k mé „znehodnocené“ osobě. Tyhle partičky se scházely jak jinak, než (povětšinou) v nějakém restauračním zařízení. Hodně se popíjelo, kouřilo… I já jsem poprvé ochutnala pivo. To moje první bylo příšerně hořké a skoro nepitelné. Mnohem lepší byla meruňková vodka, která aspoň krásně voněla. A taky se po ní nádherně pročistila hlava! Ta úleva… Kdo by si nedal ještě jednu…? Že bych objevila lék na svou pošramocenou duši?
Samozřejmě, že ne. Ale tou dobou jsem opravdu začala deprese zapíjet. Ne pravidelně, ale když jsem byla s přáteli, nějaká ta sklenička mě jednak uvolnila, jednak smazala část té černoty v mé duši. A v neposlední řadě vždy spolehlivě uspávala. S mou váhou asi 40kg při 164 centimetrech nebylo potřeba příliš, abych „odpadla“. Při jedné obzvlášť těžké atace deprese jsem si pořídila i láhev „meruňky“ domů. Dodnes si pamatuju, jak sedím v pokoji na zemi, piju vodku z dvoudecové sklenky, jako by to byla minerálka, a nepřestávám, dokud z půllitru nezbylo skoro nic. Nejdříve mi nebylo vůbec nic. Ovšem později přišel pěkný kolotoč. A po něm jsem se navždy rozloučila s meruňkovou vodkou a na dlouhou dobu s čímkoli, co mělo s tímto ovocem něco společného. Snad to zní až úsměvně, ale veselé to určitě nebylo.
A já zjistila, že alkoholem deprese nevyřeším. Ten si s nimi prostě neporadí.
Má obrovská potřeba, snad až touha, mít vedle sebou spřízněnou, blízkou duši, nepolevovala stejně jako má nemoc. Stále jsem hledala někoho silného, komu bych se mohla svěřit se svým trápením, kdo by mě podržel. U prvního, o kterém jsem se domnívala, že by to dokázal, jsem udělala kolosální chybu, přešlap jako hrom. Moc jsem chtěla vyjádřit své mizerné pocity, vypovědět o násilí, které mě postihlo. Jenže jsem selhala. Nedokázala jsem o tom všem otevřeně promluvit, místo toho jsem použila hloupou lež, která nepomohla nikomu, tím méně mně. Pochopitelně jsem se pak cítila ještě nemožnější, horší, prostě naprosto a úplně k ničemu. Jediné, co mě trochu drželo, byla víra v Boha a mé psaní, protože mé knížky měly dobré ohlasy a čtenáři je chválili.
Někdy tou dobou jsem poznala jednoho muže. Staršího než já, citlivého a milého. Hodně jsme komunikovali elektronickou formou, maily, zprávami, chatem, a našli jsme si k sobě tímto „povídáním“ cestu. Dokázala jsem mu psanou formou sdělit hodně z toho, co mne tíží, a on měl pochopení. Byl empatický, jemný a vždycky uměl najít správná slova, která pohladila duši. Věděl také, jak deprimující je soužití s  matkou, a jak moc potřebuju najít jiné bydlení a osvobodit se od ní. Nabídl mi pokoj ve svém bytě, ve vší počestnosti, jen jako pomoc. Nejprve jsem to odmítla, ale po jednom obzvlášť těžkém výstupu mé matky, který skončil několika pořádnými fackami a trochou krve z mého nosu, jsem se rozhodla.
Odejdu od ní.
A tak jsem to udělala. Souhlasila jsem s jeho nabídkou, dala jsem výpověď v práci, přes noc sbalila své věci a počkala, až pro mě přijede a pomůže mi je odstěhovat. Celá akce proběhla v klidu až do chvíle, kdy se objevila matka. Když zjistila, že se stěhuju pryč, zdálo se, že je ráda. Trvala na tom, abych si okamžitě zrušila i trvalé bydliště a vrátila klíče. To první jsem neudělala, to druhé hned a ochotně. Na mého přítele hleděla se značným odporem a zřejmě se domnívala, že spolu chodíme, protože jedovatě poznamenala, že až zjistí, jaká jsem nechutná mrcha a budižkničemu, rychle mě zas vyhodí. On zůstal nad věcí.
Takže jsem se ocitla v novém městě, v cizím prostředí, ale aspoň vedle člověka, který se mnou jednal slušně a s úctou. Bylo to nezvyklé a pořád dokola mě to udivovalo. Na deprese to sice nezabralo, ale díky jeho opoře byla najednou přece jen snesitelnější. Po několika měsících jsme se sblížili nejen citově, ale i intimně. Byl to pro mne obrovský krok, ze kterého jsem měla velké obavy a doslova hrůzu. Ale podařilo se nám mé trauma přece jen posunout o kousek do pozadí a byl to první krůček k osvobození z něj. A začátek mého prvního vztahu. To jsem ještě netušila, jak krátké bude mít trvání a jak tvrdým karambolem skončí.
V depresích by se asi neměly dělat zásadní životní rozhodnutí. A já se nacházela právě uprostřed hrozného duševního rozpoložení, když mi partner přinesl zásnubní prsten a požádal mě o ruku. Bylo to v době, kdy jsem se opět ocitla v psychiatrické léčebně. Dostala jsem se tam poté, co jsem několik týdnů téměř vůbec nespala, skoro vůbec nejedla a nedokázala ani vyjít z bytu. Přítel mě k pobytu v léčebně přesvědčil, doufal, že se tam aspoň vyspím a naberu síly. Prstýnek mi přinesl přímo tam. Vůbec jsem nemyslela na to, že se neznáme ani rok, místo toho mě napadlo, že bych svatbou dokázala své matce, že nejsem tak zavrženíhodná, a že o mě někdo stojí. A tak jsem souhlasila.
Svatba se konala za pár měsíců. Nemůžu říct, že bych byla šťastná nevěsta, protože svého nastávajícího jsem sice měla ráda, ale později jsem pochopila, že pravá láska to nebyla. Spíš jen silná potřeba někam, k někomu patřit, a taky snad i vděčnost za to, že stojí při mně. A prožívat radost mi nedovolovala ani má deprese….
Která koneckonců neodešla ani s manželstvím.
Manželstvím, které bylo nejspíš unáhlené, uzavřené z naprosto špatného důvodu. Svým způsobem by na tom nebylo nic špatného, vzájemně jsme si rozuměli, respektovali se, žili společný život se vším všudy, i s mými těžkými stavy. Dokonce jsme si pořídili byt a plánovali budoucnost. Já ty plány brala jen jako cosi abstraktního, nejasného, protože jsem v budoucnu neviděla nic pozitivního. Ale to všechno jsem před manželem tajila. Nechtěla jsem mu kazit radost a obtěžovat ho svou skepsí a temnou náladou, které mne provázely každým dnem.
On je však myslel zcela vážně, a to i přesto, že byly velmi odvážné. Pocházel z chudé rodiny a sedmi dětí, a snil o velkém světě a velkém majetku. O domě s bazénem a dvěma garážemi, o bohatství a luxusu. A já měla až později zjistit, že se rozhodl toho všeho dosáhnout. Po svém a rozhodně ne poctivou prací.
A tak přišla další těžká noční můra, se kterou jsem se musela vyrovnávat. Přiblížím ji v příštím vyprávění, aby toho dnes nebylo už příliš.
Na závěr bych snad jen chtěla dodat, že mé manželství, které se takhle narychlo semlelo a rozpadlo, neměla jistě na vině jen deprese, ale i má nezkušenost, naivita a vnitřní vzdor, touha dokázat něco své matce. Ale kdyby nebylo depresí, jistě bych nejednala tak neuváženě a rychle. Rozhodnutí ano nebo ne ve mně vyvolávalo paniku, bylo strašně těžké se vyjádřit, a také jsem nechtěla vyvolat nějakou scénu, kterou bych zvládala jen stěží. Volila jsem jednodušší cestu, tu, která byla momentálně snazší. Nedokázala jsem se přimět k tomu, abych zvažovala veškeré důsledky.
To je jen jedno z úskalí deprese. Věci a rozhodnutí, které jsou pro ostatní celkem snadno řešitelné, s touhle nemocí nezvládáte. Anebo jen velmi obtížně. Jednáte tak, abyste „to“ měli za sebou a jelikož si nejste jistí ani sami sebou, neberete ohledy na vlastní dobro nebo prospěch.
Přeju všem, kdo s depresemi bojujete, ať už s pomocí léků anebo pokud neúčinkují, sami svou silou, abyste byli pořád o pomyslný krůček před nimi. Aby vás nesrazily na úplné dno a nepřiměly obrátit se proti sobě. Život s depresí je skutečně složitý, ale vždy je něco, pro co ho stojí za to žít…
Držte se!!
Vaše MH