„…život až na dřeň…ten vede mé pero…“

6. část příběhu - zkrachovalé manželství, dluhy, věřitelé...

13.03.2015 17:06
Moji milí čtenáři, příznivci...
Po nějaké době se k Vám vracím se svým osobním příběhem, s tím, který napsal sám život, a na rozdíl od mých četných románů je skutečný, opravdový a autentický. V některých momentech nutno dodat slůvko "bohužel".  Náš osud je většinou napsaný už ve chvíli, kdy přicházíme na svět, a ačkoli věřím, že ho můžeme malinko odklonit, změnit a ovlivnit, jeho základní  kostra zůstane nezměněna. A stejně tak to bylo i se mnou... Minulé vyprávění jsem skončila žádostí o rozvod mého kratičkého manželství, které započalo z naprosto špatných důvodů... nemohu mluvit za (tehdejší) city protistrany, uf, to zní děsivě, tedy partnera, opravím.... ale za své. Potřebovala jsem ochranu, náruč a především, což bylo ze všeho nejhorší, dokázat své matce, že někomu stojím za to, aby mě pojal za ženu. Jistě, blbost jako dům. Důkaz hlouposti mého raného mládí.  Co dalšího k tomu dodat... Ale k pokračování příběhu...
Již rozhodnutá ukončit své manželství trvající vskutku směšně krátkou dobu jsem odešla i se všemi potřebnými listinami a dokumenty k právníkovi. S manželem jsme vlastnili byt a pozemek, ke kterému v tu dobu existoval projekt na stavbu domku. Jaké však bylo mé překvapení, když právník prohlédl listy vlastnictví a s povytaženým obočím se obrátil zpátky ke mně....a také, jaký mráz mi přitom přejel po zádech...  Prvotní myšlenka, totiž převést nemovitý majetek na mne, aby nebyl zabaven věřiteli, totiž v tu chvíli vzala za své. "Obávám se, že tato záležitost je už vyřešená. Bohužel ne zrovna příznivě," promluvil můj právní zástupce. Přiznám se,že jsem vůbec nechápala, o čem hovoří, dokud mi polopaticky nevysvětlil, že všechno, co se svým mužem mám ve společném jmění  manželů, je již víc  než šest týdnů zapečetěno exekutorem. Ovšem ne kvůli jeho součastným hráčským aktivitám a dluhům! Můj muž přede mnou mistrně zatajil minulost. Exekuce se týkala platebního příkazu z doby, kdy jsem ho nejen že neznala, ale byla jsem malým dítětem. Z doby, kdy se nelegálně obohacoval, okrádal svého společníka ve vznikající firmě a dotáhl to až k soudu, který mu vyměřil peněžitý trest. Od té doby se mu dařilo unikat zákonu, a já o tom jako opravdu hloupá husa nevěděla nic. No.....omlouvat se nehodlám, fakt ale je, že jsem si tuto skutečnost neměla jak ověřit. Nicméně během schůzky s právníkem došlo na tvrdé prozření a šok. Najednou jsem neměla NIC... Vlastně ani střechu nad hlavou. To, co jsem s takovou touhou po vlastním domově budovala, zmizelo. Jen tak, zničehonic, během chvíle. byl to šok, hrůza. Advokát mi se soucitem v očích i hlase vysvětlil, že je otázka času, kdy přijde někdo z exekuční kanceláře zapečetit byt včetně všeho co je uvnitř (POZOR- kočku  nevyjímaje! I kdyby měla zemřít hlady či žízní, porušení pečeti je přečin, za který bych pykala...!)... Poradil mi odvézt vše, co má hodnotu... První byla moje Mindulka, ale samozřejmě jsem si odvezla všechny své věci. Umístit jsem je musela v bytě babičky, který byl na stejném patře jako ten, co patřil mé matce. Krásná scéna..... Moje matka stála ve dveřích se spokojeným úsměvem ve tváři a neodpustila si památnou větu: "Já jsem ti to říkala, že je to hajzl. Že mu za nic nestojíš...." Chtělo se mi umřít. Ale na druhou stranu to nešlo. Dokázala bych jí jen to, že jsem k ničemu. Byla by snad spokojená, že se ten zmetek, kterého nikdy nechtěla, konečně ztratil....a odešel do pekla. Možná jen pouhý vzdor tehdy způsobil to, že jsem se vším neskoncovala. Deprese, jakkoli zrádná, skrz všechen ten zmatek, strach z budoucna a vůbec, nestačila vystrčit růžky natolik, aby měla smrtící účinky. Bylo to zvláštní. Jako by má touha nebýt byla touhle situací paralyzovaná.  ALE - tohle nebyl konec.
Jsem bytost z masa a kostí, občas dost přímočará. Tudíž ve chvíli, kdy jsem odešla od pana advokáta s informací, že nemám kde spát, kde žít, a snad budu muset žádat o azyl svou matku (ten, kdo četl můj příběh od začátku ví, že podobná záležitost se rovnala gilotině) anebo spát pod mostem.... A tak jsem jako ve snách došla do auta, vzala mobil a vytočila číslo svého manžela. Poté, co hovor přijal, následoval z mé strany vodotrysk vskutku peprných nadávek. Neumím si vzpomenout na jediné slušné slovo, snad jen "ty"... jelikož po každém tomto oslovení následoval vulgarismus, různě skloňovaný, ovšem vždy stejně sprostý.... Monolog tohoto typu z mé strany trval zhruba deset minut, než mi došel dech. Poté se můj tehdy ještě zákonný mažel s bohorovným klidem jemu tak vlastním zeptal: "A můžeš mi prosím, říct, co je za problém?" Někteří z vás pochopí, že v ten moment letěl mobil s pořádnou razancí na druhou stranu vozu. Nepřežil.
Následovalo už zmíněné stěhování kočky a věcí z bytu, kde jsme žili s manželem. Nebýt blízkého člověka, kterého si dodnes velmi vážím, nevím, jak bych skončia - matka by mne v žádném případě neubytovala ani na den. Kočku Mindulku by vyhodila oknem, anebo přinejlepším na chodbu, čímž jsem si bohužel jistá. Neskončily jsme v ubytovně jen díky dobrým přátelům. Dokázala jsem si pořídit menši byt (družstevní, proto, že na něj nemohl mít nárok stále ještě můj manžel, který se více než rok vyhýbal rozvodu) a ačkoli za cenu přerušení literární tvorby, jelikož toto období bylo skutečně náročné, jsem se o sebe dokázala postarat. Po víc než roce policie konečně odchytila mého muže, který o rozvod více než nestál, a doručila mu soudní obsílku. Stání proběhlo 14.února, na svátek sv. Valentýna, což pro něho (obdivovatele Ameriky a všeho s ní spjatého) byla jistě rána. Pro mne úleva. S chutí jsem si vzala zpět své jméno. Žádná extra výhra, ale s ním jsem už spojená nechtěla být ničím.  Noční můra ovšem neskončila.... můj bývalý muž totiž nadělal dluhů za miliony a jeho věřitelé toužili po zaplacení. Pochopitelně. Nešlo zdaleka jen o banky a přátele, lichváři byli jeho partneři také.... a ti útlocit v povaze nemají. A tak se se můj osud zas jednou zhoupnul..... Exmanžel ve strachu před lidmi, kterým dlužil, prchl do zahraničí. Pro jistotu však všem předal kontakt na svou bývalou ženu....tedy na mne. Ten znal jen díky rozvodovému soudu. Bohužel pro mne. A tím začaly další potíže.... I kolotoč depresí, zmatků, úzkostí  a hrůzy.....
Dnes je toho již dost a dost, ale že periperie nekončí, je jasné. Ano, život sám píše romány, a hezky spletité. Tento můj je skutečný a zdaleka nekončí. Už se sice blížím k současnosti, ale myslím, že na dva až tři díly ještě vydá. A v každém z nich ještě dojde na opravdu nehezké kostlivce ve skříni.
Ale kdo je nemá... i Vy jistě zažíváte kruté chvíle... A ať dnes zápasíte s čímkoli, cokoli Vás trápí, sráží a drží u země, moc a moc Vám přeji, aby to přešlo....aby vše bylo opět veselejší, barevnější....abyste cítili ve svých duších klid a pohodu.... Vím, že se to často zdá být nemožné, ale přesto věřím, že každá zlá chvíle se přetaví v dobrou...možná časem, který se zdá být nekonečný....ale víra - ta je zásadní. Mějte ji v sobě, ve svém srdci!
Vaše MH