„…život až na dřeň…ten vede mé pero…“

Druhá část - první sebevražedný pokus

25.08.2014 10:42
Opět zdravím všechny své čtenáře a spřízněné duše, mohu-li Vás takto nazývat, a přináším další část svého životního příběhu. Po neradostném dětství i dospívání s naprostou absencí lásky a opory přišly další roky, které s sebou nesly čím dál těžší boje s atakami deprese – pro mne stále ještě nemocí neznámou. Své stavy naprostého vyčerpání, sklíčenosti a úporné vnitřní bolesti spojené s úzkostnými propady do jakési prapodivné temnoty, v níž sem se ztrácela jako ve studeném bahně, jsem přičítala izolovanosti a odloučení od ostatních lidí. Bližší i širší rodiny, jelikož matka si žádné kontakty příbuzných nepřála. Kamarádek nebo kamarádů, případně přítele, protože i toto bylo naprosto nepřípustné. Nešlo o striktní zákaz, i když byl mnohokrát vyřčen. Spíš o jakousi tichou hrozbu, co se stane, když budu trávit čas mimo domov a nechám matku o samotě. Byla jsem dítě, když jsme zůstaly samy, a velmi záhy jsem z jejího jednání a ustavičných stížností nutně nabyla přesvědčení, že celý svůj život nesmírně trpí a všichni jí jen ubližují. Byla stále doma, protože neměla zájem o práci, a po rozchodu s otcem střídala muže jednoho za druhým. U žádného ale (možná bohužel) nezakotvila na déle než několik dnů nebo týdnů. A ze mne se postupem času stala vrba, zpovědník, služka i fackovací panák v jednom balení. Vzniklo to tak nějak postupně, samo od sebe, a než jsem si to uvědomila jako fakt, byla jsem v tom tak hluboko, že jsem se z té zrádné sítě nedokázala dostat. Byl to nekonečný kolotoč matčiných zlostných nebo plačtivých výbuchů, výhrůžek a nejistoty. Nikdy jsem nevěděla, jestli mě nevyhodí anebo naopak sama neodejde někam do neznáma. Nejistota je často mnohem horší, než tvrdá realita, kterou však už člověk zná. Například při čekání výsledků vyšetření, které může odhalit těžkou nemoc…ale i v mnoha jiných případech. Postupem času jsem se častokrát přistihla, že se od ní toužím osvobodit. Přestřihnout to nezdravé pouto, najít si přátele. Žít svůj život, a ne život své rodičky, která mě k sobě poutala z neznámých důvodů, rozhodně ne z lásky, snad jen ze strachu zůstat sama anebo potřeby někoho ovládat. Nevím….a nemohu to ani soudit.

Jenže na ten první krok, který by vedl ke svobodě, mi nezbývalo sil. Vnitřní boj s démony, kteří ve mně zuřili, mě zaměstnával sám o sobě dost a dost, a já se bála, že na vzdor nenajdu dost sil. Zkrátka jsem dál zůstávala v tom neurčitém a dost prapodivném vakuu já + matka, a okolní svět šel mimo mě. A mé těžké stavy se prohlubovaly. Utápěla jsem je v tvorbě a začala vznikat má druhá kniha, Když svítí hvězdy. Opět z ní vyzařuje touha po romantice, lásce a normálním životě, je už ale o poznání tvrdší. Kromě psaní jsem malovala, byl to další únik od reality. Malování mne bavilo odmalička, trávila jsem jím i veškerý volný čas ve škole. Brzy se to nějak rozkřiklo a spolužák, který organizoval různé kulturní akce, mne požádal, abych mu dodala své malby pro výstavu. Byla jsem naprosto zaskočená. Oslovili mne, nenápadnou holku, kterou doma odjakživa označovali za nulu, co nic neumí a nikdy to nikam nedotáhne…? Zprvu jsem byla přesvědčená, že se jedná o hloupý žert, a že se mi ten kluk vysměje. Ale myslel to vážně. A ve mně se rozžehla jakási nová jiskra, která přece jen maličko ozářila ty temné stíny v mém nitru. A souhlasila jsem. Výstavě předcházela vernisáž, které jsem se jako autorka maleb měla pochopitelně účastnit. Což byl oříšek. Jak říct matce, že někam půjdu? Ke všemu na výstavu vlastních kreseb? Mlčela jsem, dokud nebylo zbytí…řekla jsem jí o tom ráno v den vernisáže. A bylo zle. Jestli tam půjdeš, nikdy ti to neodpustím! Co když se mi tady něco stane? Jsi sobecká mrcha, necháváš mě tady samotnou! Víš, jak je mi zle??!

Jenže ve mně se tehdy cosi zlomilo. Nechtěla jsem zklamat organizátory a moc jsem toužila na tu akci přijít… Moc. A tak jsem poprvé v životě udělala něco, co jsem si do té doby nedovolila. Odešla jsem i přesto, čím matka vyhrožovala. Jenže ouvej. Vnitřní hlas, ten červ velikosti pořádně vyžrané kobry mi nedal pokoj. Co když se jí vážně něco stane? Třeba se vrátím a dům bude hořet…nebo matka spadne ze schodů… někdo se k ní vloupá… Samý katastrofický scénář, tak, jak už to úzkostná a depresivní hlava dokáže prožívat. A pak pocity viny. Obrovské viny z toho, že jsem ji skutečně nechala sobecky na holičkách a šla si za svým…

Co dodat – odešla jsem celá rozechvělá strachem hned po úvodní řeči. Ano, totálně jsem selhala. Řítila jsem se domů jako blázen, a když jsem dorazila, našla jsem matku, jak si lakuje nehty a poslouchá hudbu. Nepromluvila se mnou měsíc, když nepočítám nadávky a uštěpačné a opovržlivé poznámky…

A já si začala víc a víc uvědomovat svou nicotnost. Fakt, že jsem k ničemu a zbytečná. Nespolehlivá. Nikomu nebudu chybět. K čemu vlastně žiju? Narodila jsem se omylem. Odmala vím, že jsem matce zničila život a přispěla svou existencí k jejímu neštěstí. Co by se stalo, kdybych nebyla…? Komu bych chyběla…?

NIKOMU…. To byla jediná odpověď.

A tehdy už nešlo jen o přemýšlení, zda se raději nezabít. Začala jsem spřádat plány, jak. Bylo to celkem složité. Plyn nebo skok pod něco či z něčeho jsem vyloučila – příliš riskantní a nepříjemné pro okolí. Zbývala žiletka nebo prášky. Pohled na krev mi odjakživa působil fyzickou nevolnost, ale jelikož léky byly dost nedostupné, bylo to řešení. A tak jsem to zkusila. Matka byla doma, ale jelikož jsem pro ni byla vzduch, mohlo se to povést. Zkusila jsem to ve staré kůlně, kde mě nemohla najít, rozhodně tam nechodívala často. Ale…nepodařilo se. Ten pokus bych nazvala marným fidláním příliš tupé žiletky, která mi způsobila několik šrámů, ale jakmile se jeden řez vyvedl trochu lépe a objevila se krev, udělalo se mi před očima černo a celá akce skončila mdlobou. Neublížila jsem si natolik, abych ztratila více krve. Probrala jsem se s boulí na hlavě a žiletka zapadla mezi prkna v podlaze. Byla jsem zoufalá. Nic se mi nedaří, ani zabít se!

V hlavě mi dunělo jen jedno – musíš to zkusit jinak. Dělej! Uteč z toho marasmu, ve kterém každá minuta bolí, ve kterém chybí štěstí, naplnění, láska, radost a vůbec všechno, co život činí krásným. Prohrabala jsem lékárničku, a zkusila vzít všechno, co se zdálo použitelné. Výsledek byla jen obrovská nevolnost a několikadenní zničené zažívání. O tomto prvním pokusu až dosud nevěděl nikdo kromě mě….

Zklamaná nad svým neúspěšným počinem vyklouznout svému osudu pomocí sebevraždy jsem se nakonec uchýlila opět k psaní jako k berličce. Říkala jsem si, že možná Bůh chce, abych tady něco dokázala. A někde v koutku mysli také to, že sebevraždu musím příště rozhodně lépe promyslet a připravit. Nedá se na to jít amatérsky. Ano, i takto deprese funguje. Našeptává, nahlodává, neopouští mysl se svými neodbytnými a nebezpečnými návrhy, podsouvá myšlenky, které by se zdravá duše jen zasmála… Parazituje na svém nositeli stejně nevybíravě a surově nebezpečný virus a užírá ho zaživa. Jen to není navenek vůbec vidět. Na okolí depresí nemocný člověk vypadá stejně jako ostatní, alespoň většinou. Možná i proto jsme pak za „blázny“, když se provalí naše pokusy o sebevraždy, naše strachy a úzkosti, které nemají příčinu. Jenže my nejsme blázni. Jsme jako vy, ostatní. Jen netrpíme cukrovkou, nebují v nás zhoubný nádor ani nemáme nemocné cévy… Naše nemoc je ale stejně život ohrožující a necitlivost okolí ji často – a zbytečně – zhoršuje. Každý, kdo trpí duševní chorobou, si svůj stav uvědomuje. Ví, že se díky ní odlišuje, a nerad o ní hovoří. Stále riskuje odsudek a pohrdání. Jenže – pohrdáme snad lidmi bojujícími s rakovinou? S roztroušenou sklerózou? Ne! Copak jsme proboha hyeny?! Ti lidé jsou přece těžce nemocní a svádí tuhou bitvu o úzdravu!

Zkusme přijmout duševní poruchy, deprese, mánie, psychózy, úzkostné stavy také tak. Nebo se o to aspoň pokusit. Jsem si jistá, že mezi námi je i přes jistou rezistenci tyto nemoci uznat spousta lidí, kteří chápou a rozumí…

Dnes již své vyznání ukončím, neboť příště mne čeká jedna z nejtěžších kapitol mé životní pouti. Krátce po maturitě mne potkalo jedno z asi nejtěžších traumat, jaká mohou ženu či dívku vůbec postihnout, což pospolu s mou depresí vedlo ke strašným stavům, kdy jsem měla skutečně namále. Snad jen zázrakem anebo Boží vůlí jsem to celé dokázala nějak ustát a neodejít ze světa nadobro…

Nyní ale popřeji vám, kteří jste se dostali se čtením až k těmto závěrečným řádkům, abyste měli příjemný den a svítilo vám sluníčko z oblohy i v duši, a aby se vám veškeré smutky a trápení vyhýbaly tím největším obloukem. 

Krásný den! Vaše MH