„…život až na dřeň…ten vede mé pero…“

Několik slov na úvod...můj životní boj s depresí

25.08.2014 10:40
Po delším rozmýšlení jsem se rozhodla vytáhnout na světlo jednoho velikého a nepěkného kostlivce ze své skříně… Možná touto otevřenou zpovědí tak trošku riskuji něčí pohrdání anebo odsudek, ale dospěla jsem k závěru, že se nemám za co stydět a není tedy důvod své problémy před světem tajit. Už jen proto, že je nás určitě mnoho a mně osobně pomáhá vědomí, že v tom nejsem sama...
Abych zbytečně dlouho nechodila kolem horké kaše, rovnou prozradím, že mé potíže jsou psychické charakteru. Už dlouhou dobu, vlastně od dětství, prožívám stále se opakující těžké deprese, které se, pokud si dobře vzpomínám, projevily někdy před mou pubertou a v dalších letech byly přiživeny různými více či méně bolestnými událostmi… Dost možná se ve mně zrodily už ve chvíli, kdy mne rodiče počali. Jsem totiž nechtěné dítě, což mi bylo v dětství i dospívání mnohokrát a důrazně připomínáno a já se s tím dost složitě vyrovnávala. V naší rodině vládl chlad a odtažitost a vztah mých rodičů, pokud se jejich soužití dá takto nazvat, byl všechno, jen ne láskyplný. Rodinné zázemí bylo neutěšené a vůbec se nedá mluvit o šťastném dětství. Nebylo to ale zdaleka to jediné, s čím jsem se odmala „prala“. Následovaly i další životní kopance. V tuto chvíli nechci přijít s jejich výčtem, rozhodně to ale byly dost tvrdé lekce a zkušenosti, na které se nezapomíná. Zkrátka spousta mých zážitků nebylo příjemných a přiznávám, že jsem několikrát zvažovala odchod z tohoto světa a učinila i pár pokusů o sebevraždu…Nikdy se mi to nepodařilo. Proč? Byly snad mé pokusy „pouhým“ voláním o pomoc, anebo jsem volila špatné způsoby a načasování? Opravdu nevím… A nechci nad tím ani zbytečně moc přemýšlet.
Nicméně poté, co jsem si konečně plně uvědomila, že mám vážný problém, rozhodla jsem se pro léčbu u odborníka. Bohužel dostupné metody léčení nebyly zdaleka tak úspěšné, jak jsem doufala. Popravdě řečeno se vše míjelo účinkem. Rozhodně je to ale individuální a jsem si jistá, že mnoha jiiným lidem léky, psychoterapie atd opravdu pomohou. Já, jak se ukázalo, patřím do skupiny těch, u kterých nefungují. A tak mi nezbylo nic jiného než pokusit se bojovat svými vlastními (a často dost chabými) silami. Po nějaké době jsem zjistila, že mi asi nejvíce ze všeho pomáhá právě tvorba, mé psaní…je to vlastně taková forma úniku od vlastního bytí a reality mého života. Jakási terapie, která občas samozřejmě selhává, ale zatím mne ještě stále drží ten pomyslný kousek nad vodou. A když tady občas čtu vaše vesměs příznivé ohlasy na mou práci, posiluje mě to v další tvorbě. Dodáváte mi tolik potřebnou sílu a odhodlání, dobíjíte baterky. Proto si vašich názorů a vzkazů opravdu vážím a VELMI za ně děkuji. Mým snem do budoucna je vytvářet díla, která čtenáře potěší, možná i trochu obohatí a přinesou jim příjemné chvilky odpočinku a pohody ve volném čase… A v neposlední řadě snad i pomohou odvést lidi od vlastních právě prožívaných problémů, bolestí nebo traumat, se kterými se občas musíme potýkat všichni...
Chtěla bych se s Vámi o své vnitřní boje podělit, už jen z toho důvodu, že se třeba najde někdo, koho to zajímá a chce se o duševním utrpení depresivních lidí dozvědět něco více, anebo je na tom jako já a třeba potřebuje spřízněnou duši, ujištění, že není ve svých trablech sám. Kdo také prožívá stavy, kdy duše bolí až k nesnesení. Stavy beznaděje, úzkosti, strachu, vnitřního tlaku a zoufalství, které ale nepramení z ničeho konkrétního a o to jsou děsivější. Je těžké s tím bojovat. Každý, kdo má s depresí zkušenosti, mi to určitě potvrdí. Ráda bych sdělením svých niterních pocitů trochu pomohla těm, kteří jsou na podobnou situaci zcela sami a nemají se o koho opřít… Nesou na svých ramenou obrovskou tíhu, která je na ně už příliš velká… Dobře vím, jaké to je, dotknout se dna. Touha opustit vlastní tělo a nechat zoufalou duši odejít vlastní cestou je někdy tak silná, že dá hodně práce nepodlehnout lákavé možnosti se vším skoncovat… Vím také, kolik úsilí stojí znovu se odrazit a jít dál, bít se za svůj život – sama se sebou. Zatím vytrvávám… a snad na to budu mít dost sil i do budoucna.
Posílám Vám toto první poodhalení duše zatížené depresí, nezvanou společnicí, kterou jsem si nevybrala, nestála jsem o ni, a přesto mne provází na každém kroku a stala se mým věčným stínem… Má slova možná neosloví vůbec nikoho, pokud ale ano, rozhodně uvítám reakce. A především pak z celého srdce přeji všem, kteří válčí se svou psychikou (třebaže navenek není většinou nic vidět), hodně a hodně sil a především lásky, která je na nemocnou duši tím nejlepším lékem. Láska možná nepřenáší hory, ale má obrovskou sílu a díky ní mnohdy dokážeme zvládnout i zdánlivě nepřekonatelné překážky…
Vaše MH
Přeji Vám krásný den a sluníčko v srdci! Vaše MH