„…život až na dřeň…ten vede mé pero…“

První část - jak to všechno začalo?

25.08.2014 10:41
Po prvním příspěvku se opět vracím ke své otevřené zpovědi, která je vlastně příběhem mého života s jednou nezvanou dámou nesoucí jméno deprese. Mám totiž opravdu pocit, že témata duševních nemocí jsou i v dnešní moderní době jaksi tabuizována a příliš moc se o nich nemluví. Přitom psychických chorob je spousta a lidé, kteří jimi trpí, jsou často okolím vnímáni negativně, což je nespravedlivé. Jsme, dá-li se to takto říct, „jiní“… Ne horší, ne lepší, zkrátka se něčím odlišujeme. Hodně lidí, alespoň v naší zemi, dokáže mnohem lépe pochopit nemoc, která je jasně pojmenovatelná a popsatelná anebo zkrátka nějak viditelná. Deprese vidět není. A jak někomu vysvětlit bolest duše…? Pocit naprostého odloučení, neschopnosti, vyčerpání, nechuti naprosto do ničeho… Pocity, které doprovází všudypřítomné sebeobviňování, co dělám špatně a jak se mám vzchopit a opět fungovat…? Jak zvládnout ten svíravý strach, který bere dech, návaly úzkosti a hluboký smutek, zahalující celý svět do temného stínu, přes který nepronikne ani ten nejmenší paprsek slunečního světla? Pod tím tmavým hávem je člověk sám. Naprosto. A to i tehdy, když vedle sebe má blízkého člověka, který by ho rád podpořil. Ve svém trápení i v nemoci jsme vždycky sami, i přes veškerou oporu druhých. Každý musí bojovat sám za sebe…ustát těžké životní situace. A u deprese je to ještě trochu jiné, ta samota je jaksi hlubší… snad právě tím, že je pro okolí těžko pochopitelná pro svou zákeřnou neviditelnost. Je nesmírně složité ji nějak věcně popsat, definovat…
Ale po obecné úvaze zpátky k mé zpovědi. Ano, jdu s kůží na trh především proto, abych tabu deprese trochu nabourala. Možná se mi to podaří, možná nikoli, ale za pokus to stojí, a kdyby mé příspěvky alespoň malinko pomohly byť jen jednomu člověku, nebudu to považovat za zbytečnou ztrátu času. Vím, že jsem do vínku dostala dar – jakýsi talent, cit pro literaturu, tvorbu. A tím darem se jako spisovatelka živím. Svou práci miluji a cítím ji spíše jako poslání. Mám pocit, že nesmím promrhat to, co mi bylo dáno, a že svou tvorbou mohu někoho třeba potěšit, zabavit, odreagovat od náročných všedních dnů. Ten dar však má i druhou tvář. Přijala jsem s ním cosi „navíc“, možná přílišnou citlivost, vnímavost, křehkou psychickou odolnost… tedy přímo ideální podhoubí pro rozvoj deprese.
Stále přemýšlím nad tím, kde to vlastně začalo. A jak zmínilo několik odborníků znalých této nemoci, původ by skutečně mohl být už ve chvíli, kdy jsem byla počata. Jako dítě, které si rodiče nepřáli, ale kvůli tlaku okolí ho nakonec zplodili. Je mi naprosto jasné, že každá máma, která je „normální“ – miluje své děti, dala by za ně život, jsou pro ni nesmírně důležité, se nad tím, co teď poodhalím, asi zděsí. Ale podobných případů jako ten můj je určitě hodně – a pochopitelně mnohem, mnohem horších.
Rodiče se nemilovali. Možná to ani neuměli. A nedokázali milovat ani své potomky. Můj bratr přišel na svět náhodou, čtyři roky přede mnou. Ve třech letech ale ještě stále nemluvil, byl nespolečenský a místo řeči štěkal. Ano, štěkal. Nakonec byli matka s otcem pod tlakem rodiny nuceni pořídit bratrovi sourozence, který by mu dělal společnost. Smysl tohoto konání mi není jasný, každopádně jsem ale přišla na svět. Dítě, které se narodilo z nutnosti. Pro nějaký účel. Velice brzy, už jako malá holčička, jsem se od mámy dozvěděla, že mě vůbec nechtěla, že tak nějak překážím. Neustále mi opakovala, že kvůli mně musela snášet devět měsíců nepohodlí a nadto prožít bolestivý porod. Den mého narození označila jako nejhorší den svého života, který by raději vymazala. Často také v návalech vzteku a různých nálad tvrdila, že nejlepší řešení před lety bylo zabít bratra, aby měla „od těch fakanů“ pokoj. To není výmysl, ačkoli to tak možná zní. Tyto věty mi rezonují v hlavě dodnes, vymazat z ní nejdou. Už jako malá jsem zkrátka věděla, že mě nikdo nemá rád, nemám se o koho opřít. Tak nějak jsem na všechno byla sama. A už tehdy se objevily záblesky nesnesitelného smutku, bolesti a osamění. Nechápala jsem ho. Ale už někdy kolem šesti let jsem našla jakési uspokojení v psaní povídek pohádek o zvířátkách anebo vílách a princeznách, které byly šťastné, milované a nádherné. Byl to můj vlastní svět, naprosto jiný než ten, ve kterém jsem žila. Nepatřila jsem vlastně nikam. Spolužáci mne mezi sebe nebrali, jako by vycítily, že se odlišuju. Nesměla jsem chodit do kroužků ani mezi ostatní děti. Je tak jen logické, že jsem nezapadla. Celé to skončilo tvrdou šikanou. Nevěděla jsem si rady, a matka byla toho názoru, že v mém věku problémy mít nemůžu. Odmítla cokoli řešit a tak to zůstalo opět jen na mně samotné. V naší rodině nikdy neexistovaly společné rodinné dovolené nebo výlety, pohodové Vánoce, oslavy narozenin. Panoval v ní zvláštní chlad. Rodiče spali odděleně, na denním pořádku byly hádky a nadávky. Když mi bylo deset, matka otce vyhodila. Odešel s ním i bratr. Já zůstala s matkou, což se ukázalo docela zhoubné. Její neláska, věčná nespokojenost, zahleděnost do sebe a přezíravost vůči všem a všemu vytvořila tak dusnou atmosféru, až byla někdy k nesnesení. Je dost možné, že sama měla psychické problémy, které si nikdy nepřiznala a neléčila je. Žila jsem v jejím stínu tak, abych byla co nejméně nápadná a ničím ji nerozčilila. Její křik, nadávky a facky byly i tak vždy na spadnutí, stačila maličkost. Velmi dobře vím, že moje dětství nebylo nějak extrémně tragické, obvykle bylo co jíst, oblečení jsem sice sháněla v sekáčích, pokud jsem si vydělala nějaké peníze, ale měla jsem co na sebe i střechu nad hlavou a nikdo se na mě nedopouštěl žádného hrubého násilí. Ale mou psychiku, nejspíš už tak nalomenou, to poznamenalo, ačkoli jsem si tehdy nic neuvědomovala. Prožívala jsem však pravidelně stavy nesnesitelné duševní bolesti, úzkosti a neidentifikovatelného strachu z budoucnosti. Neměla jsem energii a obviňovala se ze všeho možného i nemožného. Neměla jsem se ráda. Jak bych taky mohla, když jsem vlastně ani nevěděla, jak láska vypadá? Znala jsem ji jen z knih, ve kterých jsem hledala únik od svého života a trápení. A tehdy mě napadlo, že bych mohla zkusit psát. Napsat něco, co bych si přála prožít, co nemám a neznám. Něco o lásce. Jen tak pro sebe. A tak jsem se do toho hned pustila. Ještě mi nebylo patnáct, když vznikla knížka Jsi můj osud. Trochu romantická, trochu smutná, ale hrdinové, které jsem stvořila, mi dodávali zvláštní sílu přežívat ty nejhorší okamžiky. Byli vedle mě místo neexistující rodiny, kamarádů a známých. Tenkrát jsem ještě netušila, že trpím vážnými depresemi, ani to, že se stanu spisovatelkou. To vše přišlo mnohem později. A mezitím jsem stihla projít ještě několika dost ošklivými zážitky… Ale o nich zas až příště.
Dnes už toho bylo až dost. Nechci se vypisovat ze svých starých bolístek a vnucovat vám svůj příběh, ostatně koho to nezajímá, až sem se rozhodně nedostal. Jen bych ráda ostatním nastínila osud jedné obyčejné holky, která se na světě ocitla tak nějak mimochodem a celý život se prala s démonem duševní nemoci – hodně dlouho úplně sama. Jsem si jistá, že takových nešťastných duší je hodně. Možná až příliš moc. A pokud se k nim dostanou mé příspěvky, třeba aspoň budou vědět, že v tom nejsou sami…a třeba se jim alespoň na malou chviličku uleví. Je nás mnoho, kteří bojujeme… Držme se!
Mějte krásný den, ať vám svítí sluníčko na obloze i v srdci, ať vás obklopuje láska a štěstí. Vaše MH