„…život až na dřeň…ten vede mé pero…“

Třetí část...ta nejtěžší.... (můj životní boj s depresí)

25.08.2014 10:43
Zdravím všechny čtenáře a příznivce mých knížek i stránek. Opět jsem se odhodlala usednout ke klávesnici a pokračovat v psaném vyprávění svého osobního příběhu. Tato otevřená zpověď má několik cílů. Tím hlavním je pokus vrhnout o něco více světla na duševní nemoci, které jsou ve společnosti bohužel stále vnímány celkem negativně. Málokomu se chce k podobným potížím přiznávat ze strachu, jak zareaguje okolí a zda ho neodsoudí. Ráda bych také jejím prostřednictvím aspoň trošku povzbudila ty, kteří trpí depresemi. Není jich totiž vůbec málo a často jde o mladé lidi. Tahle záludná nemoc prakticky znemožňuje žít plnohodnotný život, zasahuje do všech jeho oblastí, psychických i fyzických. Může i zabíjet, myšlenky na sebevraždu jsou její nedílnou součástí. Ze zkušenosti vím, že v krizi může někdy pomoct i drobnost – například to, že vám někdo rozumí a chápe váš stav. Neptá se, ale je s vámi, třeba i na dálku. Může tak přinést pocit, že na tu mizérii přece jen nejsme sami… Přináším další pokračování mého života s depresí, kterou bohužel ještě umocnily trpké zážitky...
Po nezdařeném pokusu o sebevraždu jsem zůstávala dál v uměle vytvořeném osamění, na kterém trvala má matka. Tuším, že měla jakousi zvrácenou potřebu mě ovládat a mít jen pro sebe, ovšem sobeckým způsobem. Byla přesvědčená, a hodně to zdůrazňovala, že když už existuju, musím o ni pečovat a starat se o všechny její potřeby. Dělat jí asistentku, služku, zpovědníka, kuchařku, boxovací pytel a všechno ostatní, na co si jen vzpomněla.  A nejspíš hlavně díky mému duševnímu stavu v tom byla úspěšná. Deprese vám bere sebeúctu i sebevědomí, oslabuje vás. A tak jsem se snažila plnit matčina očekávání, ačkoli vzduch doma vibroval neláskou a studeným napětím, a já byla často na pokraji sil fyzicky i psychicky. Matka si hleděla jen sebe, můj život a problémy ji vůbec nezajímaly, nezáleželo na nich. Byla jsem pro ni pouze nutné zlo, přívěšek, který musela devět měsíců nosit v sobě a pak ho v bolestech porodit. Často mi to vyčítala a tvrdila, že svůj obrovský dluh vůči ní nikdy nesplatím. Což samozřejmě ve spojení s mou nemocí vedlo k obrovským pocitům viny. Byla jsem s ní velmi nešťastná a uvědomovala jsem si, jak mě její chování ničí. Ale nedokázala jsem odejít ani po dosažení plnoletosti. Scházela mi odvaha a víra v sebe. Má vnitřní nejistota, strach z neznáma a podceňování byly příliš intenzivní, držely mě v tom vězení u matky a nedovolily mi vzlétnout a začít žít. Zdálo se mi nemožné čelit překážkám, které by na mne čekaly, kdybych měla udělat nějaký zásadní krok. Bylo těžké o tom i přemýšlet. Takže jsem setrvávala. A abych zaplatila nájem, který matka požadovala, začala jsem po hned maturitě hledat práci. Chodila jsem na konkurzy, trávila dlouhý čas nad inzeráty, ale bez praxe mě nikdo nechtěl zaměstnat. Po několika marných týdnech a stále větším tlaku ze strany matky, kdy už konečně začnu vydělávat, jsem vzala práci prodavačky v supermarketu. Bylo to první a jediné místo, kde mě jako absolventku byli ochotni zaměstnat. Strávila jsem tam pouhých pár měsíců, které se však staly mou noční můrou. Ten obchod v tom byl nevinně, za jejím počátkem stáli dva snědí pánové se špatnou češtinou, kteří se tam začali pravidelně objevovat. Byli velmi sebevědomí, velmi obscénní, velmi dotěrní a šel z nich strach. Jejich řeči, pohledy, gesta i výrazy mi naháněly husí kůži. Bylo zjevné, že jsem pro ně cosi jako zboží, objekt, něco, co si můžou koupit anebo prostě jen tak sebrat. Hleděli na mě jako na lovenou zvěř a to mě děsilo. Cítila jsem se v jejich společnosti jako v pasti. A tak jsem to po nedlouhé době nevydržela a řekla jim, jak jsou mi odporní a že o jejich pozornost nestojím. Vyvolávali ve mně tak nepříjemné pocity, že to ze mě vyletělo skoro samo. Od plic. A nelíbilo se jim to. Sice odešli, ale bohužel to nebylo naše poslední setkání. To další se konalo v půl deváté večer při odchodu domů. Nestačila jsem nijak zareagovat, když u chodníku zastavilo auto a kdosi mě vtáhl dovnitř. Seděli v něm tři muži. Ty dva jsem poznala okamžitě a udělalo se mi strachem špatně. A dost nesmyslně jsem si říkala, že asi nepřijdu včas a matka bude zuřit…
To, co následovalo, bylo jako ze špatného béčkového filmu. Neuvěřitelné ponížení, bolest a hrůza. Znásilnili mě všichni. Dost hrubě a surově, což byl zřejmě záměr. Smáli se, mluvili cizí řečí, hráli si se mnou jako cynické kočky s myší. Byla jsem bezmocná, nemohla jsem ani křičet. Nebyla vůbec žádná možnost, jak se bránit, nedali mi šanci. Prožívala jsem peklo, které jsem si do té doby neuměla ani představit.  Nevěděla jsem, co mě všechno čeká. A bylo toho ještě dost…dost krutosti a utrpení. Ale i to pak skončilo, jakkoli se to zdálo nemožné. Ti tři byli s výsledkem své mise nejspíš spokojení,  tak nasedli zpátky do auta a zmizeli. A já zůstala sama, ve tmě, špíně a krvi. Nechali mě žít, ačkoli bych raději byla mrtvá. Ležela jsem na zemi, rozbolavělá, traumatizovaná a zoufalá. Připadala jsem si jako v mlhavém snu. A hlavou mi letěly těžko otázky, na které neexistovala odpovědi. Proč se to stalo? Jak může někdo někomu takhle ublížit? Proč to Bůh dopustí…?
 Příliš si nepamatuju, jak jsem se nakonec dostala domů. Nechtěla jsem jít na policii ani do nemocnice. Strašně jsem se styděla a toužila se jen umýt, svléknout roztrhané šaty a pak…umřít. Ani jedno z toho jsem pár okamžiků po vstupu do předsíně neudělala. Můj pozdní příchod totiž hned vzbudil dost navztekanou matku. Když spatřila, jak vypadám, žádala vysvětlení. Dala jsem jí ho. Stručně, ale jasně. Reakci nikdy, nikdy v životě nezapomenu, stejně jako celý ten příšerný večer a noc. Ta slova ve mně zůstanou stejně jako šrámy na duši. Jak jsi to mohla dopustit?! Jsi hnusná děvka!!!
Bylo to horší než facka, snad i než to znásilnění. Ta slova mě srazila jako lavina. A okamžitě vyskočily příšerné pocity viny a studu. Jsem děvka.  Je to celé moje vina, můžu si za to sama. Zavinila jsem si všechny ty hrůzy, které mi ti tři provedli. Je to jasné: jsem neschopná nula, úplně k ničemu, zbytečná…a navrch k tomu ještě děvka… Můj duševní stav se začal prudce zhoršovat každou minutou, s níž pomíjel šok z toho neskutečna, které bohužel bylo realitou. Depresivní příval mě zahltil jako tsunami. Tlak na srdci, které se chvělo a bolelo, temné myšlenky, beznaděj a sebeobviňování mě drtily den ode dne více. Každá vteřina strávená ve vlastním zneuctěném těle mi připadala přinejmenším jako hodina. Má kůže se zdála být příliš těsným skafandrem a touha vyskočit z ní a utéct sama před sebou se stupňovala. Těžká deprese, pocity strachu, zoufalství a konce všech nadějí na hezký život spolu s úzkostnými atakami zasahovaly každý den do mého života tak, že jsem ho přestávala zvládat. To co se mi stalo bylo samo o sobě zdrcující i pro zdravého člověka. Ale ve spojení s nemocí duše šlo doslova o život. Pro depresi je typické negativní myšlení, zveličování problémů a katastrofické scénáře. A to i v obyčejných životních situacích, které zdravý člověk zvládne s přehledem, maximálně trochou nervozity. Tak třeba nemůžete najít klíče od domu a ihned zpanikaříte.  Najednou je vám na omdlení, třesete se a samozřejmě si vyčítáte svou nekonečnou neschopnost. Zase jste něco zkazil(a), ztratil(a) jste klíče pro svou nedbalost a hloupost. Určitě je našla banda nebezpečných zločinců, kteří vás přijdou vykrást. Pochopitelně u toho zabijí vašeho milovaného domácího mazlíčka. A podpálí dům. Uhoříte v něm jako Jan Hus na hranici… A oheň se rozšíří do sousedství. Zemře několik lidí. Vše vaší vinou! Víc asi psát nemusím…
Po znásilnění jsem nedokázala myslet na nic jiného než na svou vinu. Zasloužila jsem si to. Nemám si na co stěžovat, jsem koneckonců děvka… Něco jsem udělala špatně, zavinila jsem si příšernou zkušenost, kterou bych raději vůbec nepřežila. Deprese na mě padla jako těžká a hutná deka a byla o moc horší než kdykoli předtím. Jenže já nevěděla, že jí trpím, a ona se bez léčby jen dál a dál prohlubovala. Má duše jakoby umírala a já myslela už jen na smrt, na konec, na vysvobození. Byla jsem tak oslabená, že i myšlení bylo najednou příliš těžké. A tak jsem se potácela jako svůj vlastní stín, plná sebenenávisti a hořkosti, s pocitem, že už vůbec nic nemá smysl. Nemohla jsem jíst, a tak jsem brzy zhubla na pětatřicet kilo. Vždy jsem byla spíš drobná a hubená, toto ale hraničilo s vizáží anorektičky. Atmosféra doma ještě víc zhoustla, matka se chovala, jako by se mě štítila.  V práci se nade mnou stahovaly mraky, má deprese posílená šokem z traumatu začala být až příliš zřejmá. Vedení mi začalo vytýkat vážný výraz, chtěli, abych se na zákazníky usmívala. Jenže já měla svaly v obličeji snad ztuhlé, nešlo to. A neměla jsem vůli se k úsměvům nutit. V dlouhých bezesných nocích jsem plánovala svou smrt. Upínala jsem se k ní. Jen ona mě zachrání od té mizérie, kterou prožívám. Život je příliš krutý a tvrdý, nic hezkého mě v něm už nikdy nepotká. Jen trápení, zlo, bolest a beznaděj. Nechtěla jsem žít, nemělo to přece žádný smysl…
Na způsob jak to provést mě nakonec navedla právě deprese a s ní spojená nespavost. Krabičku s léky na spaní jsem při odchodu z lékárny svírala v hrsti jako tonoucí záchranné lano. Spolykala jsem je a čekala, kdy přijde ten slastný útlum a ta moje zničená, pošlapaná duše konečně opustí tu znehodnocenou skořápku, která ji nosí. A pak přišlo probuzení v nemocnici. Nechtěla jsem umřít v nenáviděném bytě, takže jsem odešla ven na osamělé místo. Jenže náhoda je blbec… Někdo mě našel a “zachránil“.
Když jsem zjistila, že mi sebevražda opět nevyšla, byla jsem sama sebou zhnusená. Opravdu nedokážu vůbec nic. Jsem největší smolař, ale vlastní vinou. Přišlo mi, že žiju v zemi za zrcadlem. V něm se odráží okolní svět, který ale není pro mě. Já jsem na druhé straně. Sama. Nikomu jsem se nemohla svěřit se svými pocity a strachy a neexistovalo ani žádné rameno, na kterém bych se mohla vyplakat. Moje pracovní schopnost prudce klesala, psychicky i fyzicky jsem se propadala na hluboké dno.  Přežívala jsem jako ve snách, zakuklená ve své bolestné mizérii a beznadějných myšlenkách, které se točily stále jen kolem konce. Smrti. Svobody a klidu… Život nestál vůbec za nic, byl hluchý, plochý, bolel…neskutečně bolel. O práci jsem pochopitelně přišla a situace doma byla dál bezútěšná…
Ráda bych pokračovala dál, ale teď už jsem duševně nesmírně vyčerpaná. Je toho ještě hodně, co chci sdělit. Příště se vyznám z dalších měsíců připomínajících nakloněnou plošinu, na které jsem klopýtala jako čerstvě narozené kůzle. V šílené touze po pochopení, uznání a lásce jsem někdy asi ztrácela soudnost. Smršť způsobená depresí a úzkostí se mnou hnala dál, a ačkoli jsem dokázala nějak fungovat a přežívat, dělala si se mnou, co chtěla. Vysmívala se mi pokaždé, když jsem si uvědomila nějaký svůj přehmat. Pokaždé, když jsem se uplakala do spánku a pokaždé, když jsem se probudila do dalšího zatraceného dne. Krutá ztráta nevinnosti a odmrštění spojené s odporem jediného blízkého člověka, matky, mě provázely na každém kroku. Černé myšlenky zůstávaly i ve snech. Moje duše krvácela.
Hodně z nás si někdy muselo projít životním peklem. Bolest, utrpení a smutek provází život stejně jako dýchání. Nikdy nevíme, co nás čeká, čemu budeme muset čelit. Může to být velmi těžké a zdrcující. Když jsme na to sami, o to víc. Deprese všechno ještě zhoršuje, každý problém nafoukne do obřích rozměrů, vše se zdá neřešitelné a bezvýchodné… Tahle nemoc nám neustále vnucuje myšlenky na smrt a ve chvíli, kdy se ocitáme na dně, je velmi lákavé jim podlehnout. Už se netrápit. Nebýt.
Držím palce všem, které tahle choroba zasáhla, i jejich nejbližším. Není to jednoduché ani pro jednu stranu. Nemocný depresí si je sám sebou velmi nejistý, nemá se rád a považuje se za přítěž nejen pro své blízké. Trpí pocity zbytečnosti. Potřebuje co nejvíce cítit, že je přijímán. Že ho někdo miluje i přes jeho nemoc. Tahle opora vyžaduje spoustu pochopení, síly a lásky. Láska může být lékem, který ačkoli depresi nevyléčí, může boj s ní usnadnit. Je lepší než otupující tabletky, které jen zastřou mysl…Čistá, upřímná a opravdová láska je nejcennější dar, který můžeme dostat.
A proto vám přeji hodně, hodně, hodně lásky! Ať vás obklopuje, konejší a posiluje. Dávejte ji, a ona se k vám vrátí zpět. Vždyť kdo nemiluje, jako by nežil…
Mějte krásný den, Vaše MH