„…život až na dřeň…ten vede mé pero…“

Ukázka číslo 2

09.04.2014 17:04

S pocitem, že svůj vzhled opravdu nijak zvlášť nevylepšila, se rozloučila s Ilonou a odvedla do školky Olivera. Odsuzující pohled jeho vychovatelky ji jen utvrdil v tom, že veškerá snaha a práce u zrcadla se minula účinkem. Na cestu do práce si raději opravdu nasadila Ilonou doporučované sluneční brýle, aby se vyhnula dalším zvědavým očím. Auto nechala pro jistotu zaparkované před domem. Koneckonců, ranní procházka ještě nikomu neuškodila.

No co, je to poučení pro příště, aspoň budeš vědět, že na vztek se pít opravdu nemá, utěšovala se. Jen si to zapamatovat.

Jelikož Ilonin zdravotní vývar zapůsobil na zkažený žaludek jako opravdový elixír, rozhodla se, že riskne kávu. Obávala se, že bez ní by nad monitorem za chvíli usínala. Podařilo se jí proklouznout do kanceláře i kuchyňky nepozorovaně, takže se vyhnula případným dotazům, jak strávila předchozí noc. Během dvou následujících hodin usilovné práce se jí dokonce podařilo slušně pohnout se zakázkami, na které Sutara tak pospíchal.

Zrovna si chtěla odskočit pro další hrnek kávy (a zkontrolovat na dámách aktuální stav svých očí a pleti), když jí pípla SMS. Navyklým pohybem palce ji otevřela. Odesílatel byl „Baba Kaznerka“, jak si bývalou tchyni včera odpoledne uložila do paměti. Text byl naštěstí stručný: Pohreb je 11. 3. v 15h.

„Díky za informaci,“ přecedila skrz zuby polohlasem. Uvědomila si, že jestli se jí do něčeho doopravdy nechce, tak to je účast na pohřbu exmanžela. Ale na druhou stranu jakýsi smysl pro povinnost v jejím nitru jí našeptával, že by tam opravdu jít měla. Ještě držela zamyšleně mobil v ruce, když se najednou a bez zaklepání rozlétly dveře její kanceláře. Polekaná tím náhlým vpádem do soukromí vzhlédla a setkala se s ostřížím pohledem svého šéfa.

Bože, ten mi tady ještě scházel! zaúpělo nešťastně její podvědomí.

Zareagovala spíš instinktivně: rychle odstrčila židli a vstala. Mobil přitom upustila na stůl a místo něj sebrala hrnek. Celé to vypadalo jako pokus o sebeobranu, který na Sutarových rtech vyvolal náznak ironického úšklebku.

„Dobrý den, kolegyně. Nezdá se, že mě vidíte ráda,“ zasmál se jízlivě, jak mu to koneckonců bylo vlastní.

„Taky přeji dobrý den. Poslední dobou z vás nemám dobrý pocit a myslím, že tomu dost dobře rozumíte,“ neovládla se. Ráda by na něj vrhla nepřívětivý pohled, ale vzhledem ke svému zuboženému stavu raději zapíchla oči do země. „Promiňte, musím si odskočit, nemusíte ani zavírat. Potřeboval jste něco?“ dodala, aby mu dala najevo, že s ním v kanceláři o samotě nezůstane.

Jeho nevole se okamžitě odrazila ve výrazu tváře. Zamračil se. „Zdá se mi to, nebo jste nějak ochraptělá?“ Udělal dva dlouhé kroky, až se ocitl u ní. Panovačně jí položil ukazováček pod bradu a zvedl jí obličej. „Hmm… to vypadá na divoký večírek,“ pronesl tiše nečitelným tónem.

„Pojďte se mnou do kanceláře,“ přikázal jí hned nato příkře.

„Je to nutné?“ pokusila se namítnout.

„Ano!“ vyštěkl prudce. „A hned!“ Otočil se na podpatku a vykráčel z místnosti se zády rovnými, jako by spolkl pravítko. Odevzdaně vzdychla, odložila hrnek zpátky na stůl a následovala ho. Kolem Moniky prošla s pokud možno bezvýrazným obličejem, nicméně Sutarova asistentka měla oči navrch hlavy, zejména poté, co se na ni šéf obrátil a suše oznámil: „Ať mě nikdo neruší, nepřepojujte mi ani telefony.“

„Ano, jistě…“ odkývala příkaz Monika a vyjukaně pohlédla na Sáru. Ta jen pokrčila rameny, sama netušila, co má očekávat.

Nechal ji projít do kanceláře a rázně zavřel dveře. Nenabídl jí, aby se posadila, a tak zůstala nejistě stát poblíž vstupu. Pozorovala, jak obešel svůj obrovský stůl a sehnul se k jedné ze zásuvek. Srdce jí poskočilo až do krku, když viděla, co z ní vyndal. A kruci! Zděšeně zírala na alkoholtester. Zapnul ho a upřel na ni dlouhý, výsměšný pohled.

„Zcela jistě víte, kolegyně,“ protáhl, „že alkohol na pracovišti je věc ošemetná a nepřípustná. Na vás je na první pohled patrné, že jste něco požila… A je mým právem, jakožto vašeho zaměstnavatele,“ odsekával jednotlivá slova, „vás podrobit zkoušce na alkohol. Prosím,“ podal jí tester. „Jakmile zapípá, foukněte. Tak dlouho, dokud bude vydávat signál.“

Nejistě došla ke stolu, protože on se nehnul z místa, jen stál s napřaženou paží. Převzala přístroj. Sutara se pohodlně usadil na židli, zkřížil ruce na břiše a pobaveně ji sledoval. „No tak?“ pobídl ji, když se k testování neměla.

Matně tušila, že na obdobný test má zaměstnavatel právo, ale neměla ponětí, jak by měl proběhnout. Nicméně jí bylo jasné, že odmítnout ho nebude mít žádný význam, Sutara určitě dobře ví, co si může dovolit. Byl příliš opatrný, natolik ho znala. A ona byla jasně v nevýhodě.

„Vážená dámo,“ povzdechl si znuděně. „Něco vám ocituji,“ dodal a spustil plynně: „Podle paragrafu sto šest odstavce čtyři písmene ‚i‘ zákoníku práce je zaměstnanec povinen podrobit se na pokyn oprávněného vedoucího zjištění, zda není pod vlivem alkoholu. Mohu pokračovat, ale věřím, že to není nutné. Tudíž – prosím, dejte se do toho!“

A jsem v háji, napadlo ji.

Odevzdaně se nadechla a přiložila náustek ke rtům. Dlouze foukala, dokud zvukový signál neztichl. Na displeji problikávala nula, ale vzhledem k tomu, jak vypadala ráno a jak se ještě teď cítila, se tím nenechala zmást. Raději tester podala Sutarovi.

Vzal si jej od ní, a než pohlédl na výsledek, poťouchle se na ni zašklebil. Pak se přesvědčil o výsledku měření. Obočí mu vylétlo vzhůru. „Ojojojooj!“ zakroutil hlavou a zamlaskal. „Tak vy chodíte do práce pod vlivem alkoholu, madam Kaznerová?“ promluvil sladce a obrátil k ní přístroj tak, aby viděla na displej.

Panebože. 0,6 promile! Byla by odpřisáhla, že tolik nenadýchá, ale jelikož měla na včerejší večer okno, nemohla vědět, kolik toho vlastně zkonzumovala. Nejspíš mnohem víc, než předpokládala.

Nasucho polkla. Co teď? Může ji vyhodit? To by byl celkem průšvih… Kdo by ji pak zaměstnal, kdyby uvedl, že ji propustil pro pití na pracovišti?

„Tak co mi k tomu řeknete?“ Jeho hlas zněl, jako když másla ukrajuje.

„Já… nic,“ rozhodila ruce v bezmocném gestu. Přistižena při činu, čekající na pranýř, napadlo ji. „Včera jsem byla v restauraci. Vypila jsem asi trochu víc vína. To je jen zbytkový alkohol. V práci jsem nic nepila.“

„Hmmm,“ pokyvoval hlavou, na rtech mu stále pohrával panovačný úsměv. „To není moc přijatelná omluva, že? Dle zákona to na situaci nic nemění.“

Do prdele se zákony, vykřikla, samozřejmě jen v duchu.

„Tak jak to vyřešíme, co?“

Pohrává si se mnou jako kočka s myší. Zatraceně! Nebo ještě lépe, jako pavouk s mouchou – chvíli před tím, než ji omotá do svých smrtelných lepivých nití. A já nemám nic, čím bych se mohla bránit. To je tedy situace!

„Vidím, že vaše jindy proříznutá pusa nemá odpověď,“ jeho hlas zněl jako spokojené mručení.

Ty hajzle! pomyslela si procítěně. Raději dál mlčela, protože si nebyla jistá, co by z ní vypadlo.

„Jistě velmi dobře víte, že alkohol na pracovišti je hrubým porušením pracovní kázně. A že za to vás mohu samozřejmě propustit, že?“ pronesl sladce.

„Ehm…“ odkašlala si, protože zjistila, že se jí hlas někam vytratil. „Něco jsem o tom slyšela.“

„To je dobře. Já znám zákoník práce i pozpátku, madam,“ opřel se do svého pohodlného koženého křesla a tentokrát spojil ruce s propletenými prsty v týle. Samolibost z něj přímo kapala. „Takže co s tím? Vy asi práci potřebujete, jako samoživitelka, že?“ přímo předl.

Na co si to hraje? Tak ať mě prostě vyrazí a je to! Nenáviděla se za svou bezmoc. Nenáviděla jeho za roli, do které ji dostal, i za to, jak si to teď užíval. Nenáviděla Igora, že ji včera přemluvil na tu pitomou schůzku.

Konečně se jí podařilo najít ztracený hlas. Rozlepila suché rty. „Proč se ptáte na to, co víte? Jestli mě chcete vyhodit, udělejte to.“

Proboha, vážně to řekla?!!

Jo, a pěkně slovo od slova. A teď se děj vůle Boží.

Sutara se v křesle uvolněně zhoupl, chvíli si ji měřil zpod přivřených víček a nakonec se plavným pohybem předklonil, ruce opřel v loktech o stůl a ukázal na ni spojenými ukazováčky.

„Můžu to udělat. Ale uznávám, že vaše práce je dobrá, dokonce víc než dobrá. Jste schopná designérka a výpověď bych vám opravdu dal docela nerad. Tedy, jen kdyby opravdu nebylo zbytí,“ zdůraznil.

Hleděla na něj překvapeně. Nejméně ze všeho by teď očekávala uznání své práce. Co to hraje za hru?

„Proto se dohodněme jinak. Zapomenu na to měření i výsledek, který vás usvědčuje z podnapilosti na pracovišti. Smažu to,“ máchl rukou, jako by utíral pomyslnou tabuli. „Práci vám nechám,“ zatvářil se blahosklonně. „A vy se mi za to podrobíte.“

V hlavě jako by se jí rozletěla bomba. Civěla na Sutaru nejdříve nechápavě, a pak se v jejích očích odrazila užaslá obava, že ho pochopila správně. On na ni hleděl klidně, uvolněně se znovu opřel do opěradla a očima ji vyzýval k odpovědi.

„Co… cože? Co tím myslíte?“ zakoktala chraplavě.

„Myslím, že mi rozumíte dost dobře,“ parodoval její vlastní větu. Jako by ji pronesla v minulém století, ne před několika málo minutami. Jeho hlas jí rezonoval v lebce. Samozřejmě že mu rozuměla, jen si to nechtěla přiznat.

„Spíš vidím, že to už vážně přeháníte,“ pronesla nevěřícně. „Máte snad na mysli… tedy… myslíte…“ nevěděla, jak to vyjádřit, hledala správná slova.

„No, vidím, že vám musím trochu pomoct. Mám na mysli normální, běžnou, z vaší strany zcela dobrovolnou soulož.“ Namířil ukazovák na pohodlný, široký gauč v černé kůži, který zabíral velkou část stěny nalevo od psacího stolu. „Případně, pokud byste tomu dala přednost, můžete soulož,“ labužnicky si olízl rty, „nahradit felací.“

„Fe… co??!“ vyjekla zděšeně. Opravdu se jí to jen nezdá?

„Má drahá, felace neboli lidově kouření, pokud vám dělá problém názvosloví. Zkrátka, můžete mi vysát penis, je-li vám to příjemnější než klasická soulož. Budu velkomyslný a nechám to čistě na vás. Asistentka má příkaz nepřepínat telefony ani nepouštět návštěvy. Je velmi spolehlivá a poslušná. Ví proč. Takže nejsme a v příští mnou určenou dobu nebudeme rušeni.“

Měla pocit, že se jí nedostává vzduchu v plicích, před očima se jí udělalo černo.

„Takže, co jste si zvolila? Výpověď…“ udělal výmluvnou pauzu, „…nebo některou ze zmíněných tělesných rozkoší? Nemám rád zbytečnou váhavost,“ dodal, aby svým slovům přidal na důrazu.

Chvíli jen rychle mrkala a cítila, jak se jí zmocňuje vztek. Narůstal kdesi ve středu jejího těla, ovíjel ji jako had a nakonec explodoval v její hlavě. Mozek jako by se jí odkrvil, zlost ji plně ovládla. To prase, prase, prase! Jak se opovažuje!!! Takové vydírání! To radši půjde na pracák, bude dělat třeba uklízečku, ale děvku z ní neudělá! Jak se jen mohl opovážit! Je daleko odpornější, než si kdy mohla jen představovat.

„Ty nechutný prasáku,“ zasyčela a přiskočila ke stolu, kde se klouby rukou opřela o desku a naklonila se nebezpečně blízko k jeho obličeji. „Ty zvrhlý hajzle!“ poslední slovo vyplivla se vším odporem, který ji prostupoval.

Sutara zůstal několik dlouhých vteřin jako opařený. Jeho výraz se jakoby roztekl, obličej mu sjel dolů, jak s nevěřícným úžasem otevřel ústa dokořán.

„Jakže?“ jeho ledový hlas ostře prořízl vzduch jako čepel nabroušeného nože.

„Slyšels dobře, nikdy, nikdy s tebou nebudu spát a už vůbec ti nevykouřím toho tvého podělaného ptáka, a zopakuju ti to tolikrát, kolikrát budeš chtít!“ poslední slova zaječela vysokou fistulí.

Za jejími zády cvakly dveře. Na sekundu se otočila a zahlédla ve dveřích Moniku s vyděšeným výrazem. Jako by Sutarova asistentka byla vzduch, obrátila se okamžitě zpátky k němu. Byla vzteky nepříčetná.

„Já jen… Myslela jsem… Slyšela jsem křik… Tak jestli něco nepotřebujete…“ vyblekotala Monika neadresně.

„VEN!!!“ zařval Sutara a vyskočil z křesla. Z koutku úst mu přitom odlétla slina. Monika ani nepípla a rychlostí blesku za sebou neslyšně zavřela.