„…život až na dřeň…ten vede mé pero…“

Ukázka číslo 1

09.04.2014 17:15

Prudce se posadila na posteli. Co ji to probudilo? Sáhla po budíku a zkontrolovala čas. Bylo něco po šesté, za okny ještě panovalo ranní temné šero, typické pro přelom zimy a jara. Budík měla nastavený až na půl sedmou. Do uší se jí náhle pronikavě zařízl ostrý zvuk domovního zvonku. Tak tohle ji vzbudilo!

Vyskočila z postele a popadla hedvábný župan, přehozený přes ratanové křeslo v rohu ložnice. Pospíchala dolů a cestou si jej převázala v pase. Kdo to může být, v tuhle hodinu?

V přízemí vyhlédla oknem malé pracovny a spatřila přede dveřmi siluety dvou lidí. Před domem kromě jejího vozu parkoval druhý, větší.           

„Kdo je to?“ zavolala oknem.

Obě postavy se pohnuly. „Kriminální policie. Paní Kaznerová?“

Srdce se jí sevřelo. Kriminální policie? „Ano.“

„Otevřete nám, prosím? Potřebujeme s vámi mluvit.“ Byl to pevný mužský hlas, jehož majitel byl zřejmě zvyklý vydávat rozkazy a dobře věděl, že svým verbálním projevem budí respekt.

„Už jdu,“ odpověděla přiškrceně. Přešla ke dveřím a pootevřela je na délku řetízku. „Můžete se prosím legitimovat?“ zeptala se opatrně.

Oba – muž a žena, oblečeni v civilu – vytáhli navyklým pohybem placky a přistrčili jí je k obličeji.

„Komisař Alexandr Jungr,“ představil se muž, kterému patřil ten hluboký, sebejistý hlas. V pološeru mu neviděla dobře do obličeje, ale stačila zaznamenat, že má pronikavé tmavé oči a ostře řezanou tvář s výraznými nosoretními rýhami. Ty oči připomínaly rentgeny a celý jeho obličej vyzařoval inteligenci a ještě cosi, co nedokázala pojmenovat. Podívala se na ženu, která se tvářila stejně neproniknutelně jako Jungr.

„Inspektorka Ziková,“ přidala se stroze. „Pustíte nás dál?“

„Ehm…“ mimoděk si přitáhla sporý župan k tělu. „O co jde? Nejsem oblečená…“

„To nám nevadí. Potřebujeme vám jen položit pár otázek,“ přerušila ji nekompromisně inspektorka. „Klidně se můžete jít obléknout, jestli chcete.“ Ziková měla zrzavé kudrnaté vlasy zastřižené do mikáda, velmi sebevědomý postoj a dokonalou vysportovanou postavu. A byla pěkně přidrzlá, pomyslela si Sára. Takhle jí poroučet v jejím vlastním domě! Nicméně se nezmohla na žádnou reakci.

Odjistila řetízek, otevřela a poodstoupila, aby mohli vejít. Komisař na ni zaměřil svůj tmavý, pátravý, až spalující pohled. Ošila se, ale neodvrátila. Ve světle dvou nástěnných lamp byla jeho tvář fascinující. Strohé rysy orámované rovnými černými, trochu delšími vlasy, výrazně tvarované rty – horní byl plnější a dodával jeho výrazu trochu panovačnosti. A hlavně ten pohled! Jako by jím propaloval díru přímo do středu jejího těla. Opět si mimoděk přitáhla jemný župánek, který jí toho teď víc odhaloval, než zakrýval. Uvědomovala si, jak jí zimou vystoupily bradavky. V tu chvíli se cítila skoro jako nahá. Na inspektorku se raději nepodívala, i tak z ní čišel odstup. Jungr na ni působil úplně jinak, jen ten pocit stále nedokázala uchopit.

„Pojďte… pojďte do obýváku. Omluvte mě na chviličku, jen si vezmu něco na sebe, je tady trochu chladno,“ pokynula jim ke křeslům a pohovce. Huso, co to žvaníš o chladu, jen přitahuješ pozornost k těm zpropadeným bradavkám! vynadala si okamžitě.

„V pořádku,“ odtušil Jungr, zabořil se do křesla a natáhl před sebe dlouhé nohy, zatímco Ziková zůstala stát před krbem a studovala fotky, které na něm měla Sára vystavené.

Vyběhla nahoru, vešla do šatny a rychle na sebe navlékla teplákovou soupravu. Ještě zkontrolovala, jestli Olivera to zvonění a hlasy nevzbudily, ale spal tvrdě spokojeným dětským spánkem. Dlouze se nadechla a sešla do přízemí. Teď se alespoň cítila trochu důstojněji. Až v obýváku si uvědomila, že ve spěchu zapomněla na podprsenku. Ach… Ale vracet se už nebude. Místo toho překřížila ruce na prsou v obranném gestu a vstoupila do místnosti.

„Co… co potřebujete?“ zeptala se nejistě.

„Znáte pana Kamila Kaznera?“ vystřelila otázku Ziková. Sára zaznamenala trochu překvapený pohled komisaře Jungra. Zřejmě byl zvyklý začínat výslechy osobně.

„No, samozřejmě.“ Co je to za podivnou otázku? „Je to… byl to můj manžel.“

„Byl?“ chytila ji za slovo inspektorka. Sára si opatrně sedla na krajíček pohovky.

„No… ano. Před dvěma týdny jsme se rozvedli.“

„Hm, tak to rozvod ještě nenabyl právní moci. Jak dlouho jste spolu žili?“ Ziková měla stále hlavní slovo.

„Brali jsme se před pěti lety, nějak tak. Ale poslední dva roky jsme žili odloučeně.“ Olízla si rty, měla dojem, že je má přesušené jako v největším mrazu. Mimoděk zaznamenala, že ji Jungr stále upřeně sleduje. To má být taktika, jak člověka vykolejit? pomyslela si. Jeden mluví, druhý tiše pozoruje reakce…? Dost dobře vymyšlené, na ni to rozhodně fungovalo.

„Proč jste se rozvedli až po dvou letech odluky?“

Sára se křivě pousmála. „Kdyby to bylo na mně, rozvedli bychom se okamžitě. O rozvod jsem žádala od chvíle, co jsem od něj odešla. On nechtěl. Nevím proč, protože na mně mu nezáleželo. Nejspíš mi chtěl jen dělat naschvály. Ale nedávno se mi sám ozval a souhlasil s rozvodem. Proč vás to zajímá?“

„Protože pan Kazner byl dnes v noci nalezen mrtvý.“ Jungr se poprvé zapojil a jeho hlas byl studený a ostrý jako rampouch. „V garáži svého, pardon, vašeho domu.“

Sáře vyschlo v krku a musela několikrát polknout. Široce otevřenýma očima těkala z Jungra na Zikovou a zpátky. „Mrtvý? V garáži?“ opakovala, protože jí scházela slova.

„Přesně tak. Někdo ho opakovaně udeřil do hlavy těžkým předmětem, patrně hasákem.“

Sára na něj beze slov zírala. „To je strašné…“ vypravila ze sebe po chvíli.

„Kdy jste se s panem Kaznerem viděla naposledy?“

„Ehm… kdy?“ Musela si odkašlat. „No, u soudu.“

„Pak jste s ním už nemluvila?“ Jungrův tón byl strohý a jí to kupodivu vadilo. Byl to cizí chlap, k tomu policajt, vyslýchal ji, a ji mrzí, jak suše s ní mluví? Kdyby aspoň nebyl tak sexy, prolétlo jí hlavou. I jeho jméno zní sexy. Alexandr, Alex… Hned se své myšlenky zděsila. Proboha, jak může v tuhle chvíli takhle uvažovat?!

„Paní Kaznerová?“ zopakoval úsečně otázku.

„Eh… promiňte. Ne, nemluvila.“

„Jste si tím jistá?“

Zvedla k němu oči a setkala se s temným pohledem pronikajícím až do její lebky. Neuhnul. Nevydržela ona, sjela očima k podlaze. Palcem v bílé ponožce obkreslila do hladkého dřeva kolečko. „Jsem. Vlastně ne…“ opravila se. „Ještě potom, když soud skončil. Přišel za mnou k autu. Chvilku jsme spolu… mluvili.“

„O čem?“ Bože, musí mít tak přísný, skoro odsuzující tón i pohled? Rozčilovalo ji to. A znepokojovalo.

„Záleží na tom?“

„Možná. Odpovězte, prosím.“

Přejela si dlaní po čele, odhrnula ofinu a zase ji nechala spadnout. „V podstatě o ničem. Byl… nepříjemný. Snad očekával, že mu poděkuju za ten rozvod. Urážel, pokoušel se mi nahnat strach.“

„Jak? Před čím?“

„Já nevím!“ vyhrkla prudčeji, než chtěla. Co proboha pořád mají? „Mluvil o tom, že u majetkového soudu se jen tak nenechá oškubat… Podívejte, já si opravdu nepamatuju, co všechno říkal nebo co jsem říkala já.“

 Lhářko.

„Hm… Takže vám vyhrožoval ohledně majetku?“

„To ne, tak to nevyznělo. Spíš v tom smyslu, že to nebude jednoduché, prostě takové plané řeči. Nechtěl se dělit. Já o ten majetek nestojím,“ zdůraznila. „Jak vidíte, mám kde bydlet, mám čím jezdit, mám taky práci a nic víc nepotřebuju. Chtěla jsem jen… chtěla jsem už konečně být svobodná.“

„Spíš rozvedená, abychom si nepletli pojmy,“ utrousila ironicky Ziková.

Sára po ní střelila pohledem, poprvé od chvíle, co sešla dolů. Setkala se s podezíravýma kočičíma očima neobvyklé zelené barvy. Kdyby nebyla tak protivná, byla by hezká. „Špatně jsem se vyjádřila, omlouvám se,“ pronesla Sára chladně.

„No…“ ozval se opět Jungr, „To sice můžete tvrdit, ale na druhou stranu, proč byste se dobrovolně vzdávala majetku, který vám náleží? S manželem jste vlastnili dům, podle zákona vám také náleží podíl na jeho firmě… KazKr, že? To nejsou malé částky. Kromě toho máte syna, jak se jmenuje?“

„Oliver,“ hlesla. Vědí o ní snad všechno. Začínala se potit i přesto, že cítila, jak jí naskakuje husí kůže.

„Oliver, pět let.“

Pohlédla na Jungra se sklopenou hlavou, ofina jí tak padala až k řasám. „Když to víte, proč se ptáte?“

„To je běžný postup.“ Taková hloupá fráze!

„Odmítnutím majetku ze společného jmění byste neochudila jen sebe, ale také vašeho syna. Ne? Není to proti mateřské přirozenosti?“

„Ale vždyť já neřekla, že jsem to odmítla. Naopak. Můj právník… se na ten soud chystá,“ uvědomila si, že teď vlastně už žádný takový soud nebude. „Můžete se ho zeptat. Kamilovy… ehm, naše věci jsem nechtěla pro sebe, nechtěla jsem od něj vůbec nic. Ale kvůli Oliverovi jsem se rozhodla, že ten soud podstoupím. Cokoli bych získala, uložila bych pro něj. Stejně tak jako alimenty, které má posílat. Tedy měl posílat,“ dodala tiše. „Pan Švehlík – to je můj právník – vám to určitě potvrdí.“

„Vezmeme si na něj telefon,“ přikývl Jungr. „A teď nám povězte, kde jste byla včera zhruba mezi druhou a šestou hodinou?“

Tep se jí zrychlil, cítila, jak jí na zádech vyrazil studený pot. „Vy… vy mě podezříváte, že… jsem ho zabila?“

„Pouze se vás ptáme, kde jste byla mezi druhou a šestou včera odpoledne. To je myslím srozumitelná otázka,“ odtušila Ziková studeně.

Alex dál beze slova studoval Sářin obličej, jen gestem ruky naznačil, aby odpověděla.

Polkla přes knedlík, který v jejím krku nabyl takových rozměrů, že ji hrozil zadusit. Možná by to tak bylo lepší.

„Byla… Byla jsem v kanceláři. Tedy asi do tři čtvrtě na dvě. Pak jsem měla pracovní schůzku, tak do tří.“

„Což vám může někdo dosvědčit?“

„A… ano. Může.“ Měla v ústech takové sucho, až jí jazyk jí drhl o patro.

„A potom?“ pobídl ji Jungr, když se odmlčela. Bože, co potom… Jsem v pěkném průšvihu, rezonovalo jí hlavou.

„No, potom… jsem se šla projít,“ pokrčila rameny. „Měla jsem ještě chvíli čas. Pak jsem vyzvedla syna u paní na hlídání, to mohlo být asi tak… já nevím, kolem páté… a jeli jsme spolu domů. Povečeřeli jsme, ještě jsem nějakou dobu pracovala, asi tak v jedenáct jsem šla spát.“

„Hmm… mmm,“ protáhl Jungr. „Na paní na hlídání si také vezmeme kontakt, abychom si to ověřili. Ale co ten čas mezitím? Od tří do přibližně páté hodiny? Kde jste se procházela? Viděl vás někdo? Potkala jste někoho?“

„Já… ne. Byla jsem u rybníka. Je ještě zima, nikdo tam nebyl…“

„Mno…“ promnul si rukou bradu, na které rašilo černé strniště vousů. „Uvědomujete si, paní Kaznerová, co to pro vás znamená?“

Skoro se jí roztřásla brada. „Ne,“ řekla pokud možno pevně, i když hlas se jí lehce zachvěl. „Co to pro mě podle vás znamená?“

„Asi se moc nedíváte na detektivky,“ poznamenala spatra Ziková. Sára si všimla, že se Jungr na kolegyni po straně lehce zamračil. Aniž věděla proč, pocítila zadostiučinění.

„To znamená, že na inkriminovanou dobu nemáte alibi. A podle prvních odhadů soudního lékaře byl váš manžel, ehm, pan Kazner zabit právě mezi druhou a šestou hodinou večerní.“

Pocit zadostiučinění rychle vymizel.

„Ale já jsem ho nezabila!“ Roztočila se jí hlava, cítila, jak jí z tváří mizí barva. Hlas se jí zadrhl. „Proboha… proč bych to dělala?!“

„To bychom taky rádi věděli,“ pronesla Ziková a nepřestávala si ji měřit ostřížím zrakem. Sára měla pocit, že se s ní pohovka houpe, a tak se jí pevně chytila oběma rukama.

„Nepotřebujete trochu vody?“ Jungr bez dalšího otálení vstal, jako doma přešel ke kuchyňské lince, vzal sklenici obrácenou dnem vzhůru ve dřezu a naplnil ji studenou vodou. Vrátil se do obýváku a podal ji Sáře. „Napijte se. Jste úplně zelená.“

Děkuji, to vím taky, pomyslela si, ale vděčně vodu přijala a žíznivě se napila. Rychle vyprázdnila celý obsah sklenice a položila ji na stůl za sebou.

„Díky.“

„Za málo.“

„Od toho rozhovoru po soudu jste s panem Kaznerem už v kontaktu nebyla?“

„Ne.“

„Jste si jistá?“ V té otázce bylo cosi, co ji vyděsilo. Chtělo se jí začít hlasitě křičet, aby ji už nechali na pokoji.

„Nevím, co po mně chcete!“ slyšela ve svém hlase úzkost a slzy. Vzpamatuj se, honem! okřikla se v duchu.

„Takže jinak,“ Jungr se opět usadil v křesle. Tentokrát se předklonil, zapřel lokty o kolena, propletl dlouhé štíhlé prsty a podepřel si bradu sepnutýma rukama. Zpytavě se na ni zadíval. „Viděli jsme výpis hovorů z mobilu pana Kaznera. Podle něj vám včera odpoledne, asi šest minut po třetí, telefonoval. Hovor jste nevzala, takže vám poslal zprávu. Není to tak?“ jeho hlas byl jako ze sametu, ale přesto v něm slyšela skrytou pohrůžku.

Zřetelně polkla.

„Ano… to je pravda. Volal mi a já to nevzala úmyslně. Nechtěla jsem s ním mluvit. Pak přišla ta esemeska.“

„Co v ní bylo?“

Hlasitě si povzdechla. Nemělo cenu nic zastírat, ti dva věděli stejně dobře jako ona, co jí Kamil psal. „Kontaktoval ho můj právník ohledně toho majetkového soudu, což ho zřejmě naštvalo. Chtěl, abych se s ním sešla. Psal, že je doma, asi si myslel, že všeho nechám a hned se za ním rozjedu. Což jsem neudělala,“ zdůraznila.

„Opravdu?“

„Proboha, já nejsem vrah!“ vykřikla zoufale. „Nejela jsem k němu, nebyla jsem v tom domě od té doby, co jsem se odstěhovala!“ V očích ji pálily slzy.

„Paní Kaznerová,“ oslovil ji znovu Jungr, usazený ve stejné pozici jako před chvílí. Naskakovala jí z něho husí kůže. „Máte svého právníka. Pak určitě víte, že při rozvodovém majetkovém vyrovnání byste měla nárok na polovinu majetku, jakož i na podíl z firmy. Nicméně pokud by váš manžel zemřel coby váš manžel, tedy před rozvodem, jde o dědictví. Získala byste kromě své poloviny majetku polovinu toho, co patřilo manželovi. Zbylou polovinu, tedy přesněji jednu čtvrtinu celkového majetku by získal váš syn. Váš podíl by se v podstatě zdvojnásobil. To už by mohl být slušný motiv k vraždě, nemyslíte?“

„Ježíši…“ hlesla bezmocně. „Ale já jsem se přece chtěla rozvést… a rozvedla!“

„Před chvílí jste uvedla, že se rozvod táhl dva roky. Údajně jej manžel zdržoval. A najednou se ozval, sám, a chtěl ho dotáhnout.“

„Ano, tak to bylo.“

„Třeba se vám to po rozhovorech s právníkem rozleželo? Rozzlobila jste se, protože protestoval proti vyrovnání?“

„NE!“ zaúpěla, v hlase se jí ozývalo zoufalství. „Ne, takhle to nebylo…“

„A jak tedy?“

„Nijak! Nezabila jsem ho,“ trvala na svém a nešťastně zavrtěla hlavou. „Musíte mi věřit…“