„…život až na dřeň…ten vede mé pero…“

Mrazivé hry

Užuž chtěla zavolat, že je doma, ale nakonec se rozhodla, že si předtím alespoň vyčistí zuby a opláchne obličej. Právě vstupovala do přízemní koupelny, když seshora zaslechla šumění vody. Zmateně povytáhla obočí – nechápala, proč je Marek touto dobou ve sprše. Pomyslela si však, že to za malý okamžik zjistí, a odšroubovala uzávěr zubní pasty. Vtom jí do uší pronikl zvláštní zvuk: něco jako vyjeknutí. Zaposlouchala se, ale dál už neslyšela nic víc než tekoucí vodu. Nejspíš mám halucinace z hladu, pomyslela si, znechucena sama sebou, a zvedla kartáček. V tom okamžiku však z horního patra zaznělo hlasité zavýsknutí, následované krátkým smíchem.

Šokovaně se zarazila – to je přece ženský hlas! Projela jí nepříjemná předtucha a ona v první chvíli ztuhla jako solný sloup. Pak však upustila toaletní potřeby do umývadla a vyběhla na chodbu. Když míjela předsíň, krátce zaváhala a pak strčila hlavu do dveří, jako by ji tam cosi táhlo... A vzápětí vytřeštila oči na pár nevkusných leopardích lodiček s vražednými podpatky a nedbale pohozený svetřík podobného vzoru. Zalapala po dechu. Co to má znamenat?!

Co asi, vnucoval jí nemilosrdně odpověď výsměšný vnitřní hlas.

Bára se otočila na patě a se srdcem až v krku pospíchala do patra. Schody brala po dvou, nahoře se vrhla k pootevřeným dveřím koupelny a bouchla do nich pěstí. Jakmile se rozevřely, nabídly jí přímý výhled na prosklenou stěnu sprchového koutu.

Krve by se v ní nedořezal, když spatřila, jak do oroseného skla rytmicky naráží nahý mužský zadek: komu patří, bylo nad slunce jasnější. Místnost byla plná horké páry, prosycené pachem potu a sexu. A z obdélníkové kóje se ozývaly výmluvné steny dokazující, že si dvojice uvnitř své konání jaksepatří užívá.

Bára sjela očima k hromádce šatů na podlaze. Mezi svršky, které patřily Markovi, prosvítala ostrá červeň dámských šatů, už na první pohled velmi sporých. Zahlédla také miniaturní tanga z průsvitného šifonu a zhnuseně odvrátila hlavu.

Ze sprchy zaznělo mužské zachrochtání, prozrazující, že se blíží vyvrcholení.

Vzkypěl v ní vztek. Třemi ráznými kroky přešla ke sprše a zuřivě rozrazila dveře dokořán.

Propletená a mokrá dvojice sebou prudce škubla, nikoli však v orgastické rozkoši. Z naběhlých rudých úst platinové blondýny uniklo hlasité zaječení, které doslova rvalo ušní bubínky. „Ježíšikriste!!!“

Zato Marek na Báru jen zíral tupýma očima, jako by se před ním zhmotnil přízrak. „Eh?“ zmohl se nakonec pouze na užaslý výdech.

Bára zacílila pohled na napěchovaný hrudník jinak štíhlé mladičké ženy. Nemohlo jí být ani dvacet, ale příroda k ní byla rozhodně štědrá. S připomínkou vlastního skromného poprsí Bárou projela vlna upřímné zuřivosti, která tak vystřídala nechápavé zděšení.

 „Ven!“ zařvala hlasem, který by vzbudil z věčného spánku půlku hřbitova.

 

******

 

Po tvářích jí pozvolna stekly dvě horké slzy, zatímco si prohlížela neuklizenou kuchyni. Před sedmi lety ji jako novomanželka zařizovala s obrovskou radostí... Neměli tenkrát s Ondrou skoro žádné peníze a koupili ji se slevou v jednom řetězci s nábytkem. Montovali ji sami a užili si u toho spoustu legrace. Ondra nebyl zrovna šikovný, ale nescházel mu smysl pro humor a trpělivost. Ona zas byla ochotná točit až do půlnoci imbusem, usazovat zásuvky do kolejniček a při tom sledovat, jak jejich vytoužené dílo roste před očima.

A zatímco teď seděla na židli, která ji tlačila do hubeného pozadí, vrátila se k večeru, kdy svou práci dokončili.

Když s Ondrou usadili poslední dvířka a s uspokojením přehlédli celodenní snažení, namísto prvního jídla ochutnali v nové kuchyni svá těla. Nedokázali si vzájemně odolat, a Žofie si i teď dobře vybavovala, jak byl Ondra roztomilý ve vytahaném tričku s natrženým lemem, zcuchanými vlasy a šmouhou v obličeji – netušila, jak k ní vlastně přišel. Ale usmíval se na ni trochu samolibě, trochu hrdě, a se vší láskou, kterou k ní cítil.

A s tou také vztáhl ruce, aby ji k sobě přivinul. Levý prostředník zalepený, jak se pořezal při vybalování jedné skříňky, ale i přes několikahodinovou dřinu měl pevný, jistý stisk, který ji nenechal na pochybách, že po ní skutečně touží. Voněl vábivě: čerstvým potem, dřevem a pižmem.

„Měli bychom tu kuchyň pokřtít,“ navrhl šeptem s ústy zabořenými do jejích vlasů. Tenkrát je nosila dlouhé až do pasu a on zbožňoval, když se jimi mohl probírat nebo je česat.

„Těch křtů už za sebou máme několik,“ zasmála se tiše, jelikož žhavým milováním oslavili koupelnu, zařízenou ložnici a také předsíň – to když do ní umístili čerstvě pořízený botník s věšákem a zrcadlo.

„Křest si zaslouží každé dítě,“ oponoval, zatímco s ní v objetí pomaličku couval k lince, o kterou ji o pár vteřin později opřel. Sjel citlivýma, přesto však rozhodnýma rukama k jejímu zadečku, přitiskl si ji ke slabinám, a ona se s vábivým úsměvem otřela o jeho poklopec, už nyní napjatý toužebným očekáváním.

„Tak to bychom asi měli přistoupit k aktu…“ odtušila a zvrátila hlavu, aby mu nabídla rozevřené rty k hlubokému, vlhkému polibku. Líbali se vášnivě, s vervou zamilovaného mládí. Současně s tím ze sebe strhávali jednotlivé kousky oblečení, které bez milosti odhazovali na podlahu. Svíral v dlaních její oválný obličej a rozkošnicky plenil její ústa. Jazyky, podobné dvěma dovádivým úhořům, zažehovaly stále silnější vzrušení, kolotající žilami místo krve, a dech, propojený ve vzájemné symbióze, se prohloubil.

Vzduch v místnosti jakoby zhoustl a zhutněl, když s propletenýma rukama klesli na linoleum, aniž vnímali chlad, který z podlahy vzlínal. Ondra se s vášní sobě vlastní vrhl na její tělo a zahrnul je tisícem lehkých polibků. Pokrýval jimi nahou kůži od očních víček až ke špičkám prstů u nohou. Oplácela mu dráždivým přejížděním nehtů po zádech a zkoumala vnímavými prsty jeho obličej jako sochař hodnotící nově stvořené dílo. Zbožňovala tyhle vzájemné doteky, plné lásky a nabité smyslnou něžností. Dokázali si naplno vychutnávat jejich opojnost a přetavovat nádhernou předehru v doutnající oheň budoucího spojení.

Vnímali vůni dřevěné dýhy i nového lina, avšak vše přebíjelo horké aroma jejich pleti, zrůžovělé a citlivé, toužící po dalším laskání a objevování. Nedokázali se jeden druhého nabažit, třebaže se milovali už tolikrát… Vždycky znova si připadali, jako by to bylo poprvé.

Žofie se do Ondry zamilovala už v šestnácti, a byl to právě on, kdo ji zasvětil do tajů tělesné lásky. Nikdy před ním neměla jiného muže, a byla tomu ráda. On byl jejím princem na bílém koni, milovaným manželem i nejlepším přítelem. A dobře věděla, že ona je také středobodem jeho vesmíru, že Ondrovo srdce tluče jen a jen pro ni.

A snad i proto bylo každé jejich spojení nabité elektřinou, která jim protékala pod rozpálenou kůží. I tenkrát, v tiché místnosti, kterou právě vybavili zbrusu novým nábytkem, je vystřelila do nebetyčných výšin… Strhla oba netušenou silou, s níž se jejich těla propojila v jedno, které pak jako bájná bytost odlétlo do vlastního vesmíru. Divoký výbuch společného vrcholu připomínal detonaci rozžhavené sopky, a oni bez ostychu nechali volný průchod svým vzdechům a výkřikům.

Po prvním výstupu do výšin tělesných rozkoší dokázali téměř stejně intenzivně vyvrcholit ještě jednou, neméně zářivě a dokonale… A teprve potom usnuli přímo na podlaze ve vzájemném objetí, plní citů a ukojení aktem, zrozeným z čisté lásky.

 

********

 

„Hele, ale co když podniknu celou tu hru na schovávanou, nebo jak tu šarádu nazvat, a ten psychopat to stejně nevzdá? Donekonečna se ukrývat nemůžu. A pak to bude celé nanic,“ zauvažovala nahlas.

„To je samozřejmě možné,“ připustil. „Ale nepředjímejme. Promysli si….“ Leknutím sebou trhl a vyšplíchl si vodu na košili, protože ho nečekaně přerušilo zazvonění, připomínající ránu bičem. „Doprčic!“ zaklel.

„Kdo to otravuje…?“ zabručela Bára a pootočila zápěstím, aby zkontrolovala, kolik je hodin, „… v pátek v deset večer?“ dodala nechápavě. Vtom strnuli a zahleděli se na sebe: oba je totiž napadla navlas stejná věc.

„Počkej tady.“ Lukáš odložil sklenku. „Půjdu se tam podívat.“ Téměř neslyšně zmizel v předsíni a vyhlédl kukátkem do tmy. Bára s napětím sledovala, jak přikládá ucho ke dveřím a poslouchá. Za dveřmi však panovalo doslova hrobové ticho. Obrátil se k ní a pokrčil rameny. Pak rázně rozsvítil, otočil klíčem a otevřel. Část temné chodby ozářilo světlo z předsíně – zdála se prázdná. Lukáš v šeru zapátral očima. „Nikdo tu není. Možná to bylo zezdola,“ zabručel. Pak stiskl vypínač a chodbu zalilo studené světlo zářivek.„Jak jsem říkal.“

Postavila se vedle něho. „No jo. Zbytečně plašíme,“ prohodila. A potom, snad jako by ji tam cosi vábilo, sjela pohledem k podlaze. Vytřeštila oči, zaječela a ruce jí automaticky vylétly k ústům.

„Co… Co je?“ popadl ji za předloktí a pak se zadíval tam, kam ona. „A kruci,“ ucedil skrz zuby. Na širokém prahu – přesně uprostřed – leželo zvíře. V hlodavcích se trochu vyznal a usoudil, že jde buď o myš, anebo křečka. Toho vzhledem k barvě srsti a malým uším tipoval spíš. Ovšem tento byl nepochybně po smrti a stačil jeden pohled na to, aby pochopil, že ne vlastní vinou.

Bára poklekla, zděšeně zírajíc na nehybného živočicha. To posmrtné aranžmá přede dveřmi jí způsobilo mravenčení mezi lopatkami. „Co to je?“ hlesla.

„Řekl bych, že křeček. Trochu morbidní dárek,“ přiklekl k mrtvolce.

„Ježíši… Myslíš si, že… že to tady jen tak chcíplo?“

Otočil se na ni s neskrývanou ironií v očích. „Jo, to určitě. Křeček si jen tak z plezíru vyběhl do druhého patra, zazvonil na zvonek metr a půl nad zemí a pak si patrně…“ nadzvedl bezvládnou hlavu, natočenou k tělu v dost podivném úhlu, „… zlomil vaz. Výborná teorie,“ dodal suše.

Stála nad ním se zaťatými pěstmi a očima navrch hlavy. Moc dobře věděla, že zvířecí ostatky se na jejím prahu neobjevily náhodou – její předchozí reakce byla pouze obranným mechanismem, který měl potlačit mrazivou realitu. Ten, kdo sem křečka přinesl, má téměř stoprocentně na svědomí i anonymy. Ovšem musela připustit, že tato zásilka je mnohem těžšího kalibru.

„Půjdu to vyhodit,“ zvedl se Lukáš. „Nepočítám, že je ten hajzl ještě někde tady, ale trochu se podívám po okolí.“

„Může to být nebezpečné!“ vyjekla. „Nechoď nikam.“

„Neboj,“ zavrtěl hlavou. „Tomu člověku nejde o mě. Dej mi klíče.“

„Tak… dobře,“ souhlasila nakonec. Srdce jí tlouklo až v krku.

„Zavři se tady. Budu zpátky za chvilku.“

Přikývla a celá roztřesená se vrátila dovnitř. V pokoji zhasla a přešla k oknu. Dole pod ní se vinula prázdná silnice, osvětlená pouličními lampami. Nikde ani noha – až na Lukáše, který po chvilce vyběhl před dům a rozhlédl se na všechny strany. Přešel přes cestu, ale zjevně také nikoho nezahlédl. Ještě pár chvil ho pozorovala, pak znovu rozsvítila a zapadla do křesla. Vtom jí v kapse zapípal mobil. Honem ho vytáhla a přejela palcem po displeji, ale když přečetla esemesku, doslova ztuhla. „Líbí se ti dárek, ty mrcho?“

 

********

 

„Krucinál, zrovna teď?“ okomentoval Čabajka rušivý zvuk domovního zvonku. Ten totiž přetrhl mimořádně napínavý gam tenisového semifinále, které právě sledoval. Nicméně vstal a s pohledem stále přišpendleným k obrazovce vycouval z místnosti.

S úmyslem nezvaného hosta co nejrychleji vypoklonkovat přeběhl předsíň a zprudka otevřel dveře. „Co se děje?“ vybafl na dva mladé policisty, přešlapující na chodbě.

„Dobrý den. Pan Čabajka?“ mrkl jeden z nich na dveřní štítek.

„To bych byl. Přejete si?“ pohodil netrpělivě hlavou.

„Šetříme případ stalkingu.“ Policista se zarazil a sjel doktora zkoumavým pohledem. „Tedy, víte co je stalking?“

„Jistěže,“ odmávl ten dotaz netrpělivým gestem ruky a pozvedl bradu, čímž chtěl příslušníkovi naznačit, aby zbytečně nezdržoval.

„Jde o vaši sousedku, slečnu Ledeckou. Někdo jí vyhrožuje. Mohl byste nám prosím říct, jestli jste si poslední dobou – řekněme tak dva měsíce zpátky – nevšiml něčeho nebo někoho podezřelého kolem jejího bytu? Případně v domě vůbec?“ promluvil starší z dvojice a zhoupl se na patách. Čabajka ho odhadl tak na pětadvacet let a pomyslel si přitom, že takoví dva zelenáči sotva rozlousknou nějaký případ. Ale jelikož usoudil, že jde o vážnou věc, zamyslel se.

„Abych řekl pravdu, do záležitostí druhých lidí nos zrovna moc nestrkám. Pokud mě do něj něco přímo nepraští. Slečna Bára bydlela delší čas jinde a zpátky do domu se nastěhovala někdy v dubnu.“ Oba příslušníci ho upřeně sledovali, jako by snad vlastním soustředěním mohli povzbudit jeho paměť, a tak se podrbal za uchem a přimhouřil oči. „A jestli jsem si někoho nevšiml?“ zopakoval tedy otázku, a pak kývl hlavou. „Vlastně ano. Nedávno zapomněla zvenčí ve dveřích klíč, tak jsem ji na to upozornil. Měla zrovna pánskou návštěvu a mně bylo hned jasné, o co kráčí,“ uchechtl se. „Rozhodně u ní byl milenec, a nejspíš dost čerstvý.“

Policisté na sebe mrkli, pak se však zadívali zpátky na doktora. „Takže jste toho muže viděl?“

„Samozřejmě. On mě taky, ale radost z toho neměl. Není divu, nemohl se dočkat, až spolu zůstanou sami,“ nedokázal Čabajka skrýt dvojsmyslný úsměv.

„Popište nám ho,“ vytasil mladíček s řídkým strništěm plavých vousů záznamník a propisku.

„Byl mladý, řekl bych okolo třiceti. Světle hnědé vlasy dost nakrátko a vysoký asi jako já. Takže sto osmdesát pět a víc. Svalnatý, dobře stavěný. Holka si umí vybrat,“ zakřenil se a sebekriticky poplácal své bujné břicho. „Říkala, že je to soused její sestry a prý kamarád,“ zasmál se, „nějaký Mojmír. Jestli to je jméno, nebo příjmení, nevím. Stačí?“

„Kdy přesně to bylo?“

„Asi začátkem června. Docela určitě v první půlce, jak bylo to příšerné vedro. Kolem šesté večer, a muselo to být v pondělí – to mám ordinaci do pěti. Právě jsem se vracel domů.“

„Proč myslíte, že šlo o milence slečny Ledecké?“

„Protože nejsem slepý ani včerejší. Přímo to bilo do očí. Kromě toho, jak jsem řekl, tehdy bylo strašné horko. Nedalo se spát se zavřenými okny a já slyším hodně dobře, takže…“ udělal výmluvnou grimasu a pobaveně sledoval, jak mladíkům do tváří stoupá červeň. „Zkrátka si to hezky užili,“ zakončil s bohorovným klidem.

„Ehm… ano, aha,“ odkašlal si příslušník s notesem. „Byl tady ten člověk vícekrát?“

„Nemám zdání, jestli to byl on, ale někoho do ložnice pozvala určitě i jindy. Tedy přesněji před tím, co jsem u ní viděl toho svalovce.“

Oba muži zákona na Čabajku hleděli se zjevnými rozpaky. „To myslíte…“

„To myslím, že pokud jde o bouřlivé noci, moc se toho v tomhle baráku neutají. Dům je sice starý a zdi má slušné, ale zvukotěsné rozhodně nejsou. Ale od toho večera jsem už nic podobného nezaznamenal, takže víc nemohu sloužit.“

Mladí muži si opět vyměnili poněkud rozpačité pohledy. „A co třeba ještě někdo jiný – neznámý muž nebo žena?“

„Já jsem kromě toho chlápka viděl jenom lidi, co se tu občas vyskytnou. Je to všechno?“ pozvedl výmluvně obočí.

Policista schoval zápisník zpátky do kapsy – patrně mu došlo, že víc se už od něj nedozví. „Ano, je. Tak tedy…děkujeme. Máte dobrou paměť.“

Čabajka se pouze ušklíbl. „Dík za poklonu, ale jestli chcete nějaké skutečně relevantní informace, zajděte za starou Vyhnálkovou z prvního patra. Ta má uši lepší než špionážní odposlech a funguje spolehlivě, i když vypnou proud. A když si nasadí brýle, vydá i za průmyslovou kameru.“

 

********

 

Kam jen mohla zmizet?! Doma už několik dnů nesvítí a její auto zmizelo z parkoviště… Nebo si snad v klidu odjela na dovolenou?! Copak vůbec nemá strach?

Jak je to sakra možné?

Anebo se vyděsila až moc a zdrhla. To je další varianta. Nadělala si snad do kalhotek? Je jen dobře, že se bojí. Rty se smrštily v samolibém úšklebku, ale vzápětí vyplivly peprnou nadávku. Jenže tím kazí můj plán!

Možná to chtělo větší ránu, a bylo by po všem. Jenže na druhou stranu by to měla moc jednoduché… až příliš! Ona si přece zaslouží trpět.

A pořádně. Třást se strachem o život… a nakonec o něj taky přijít.

Ruka sevřená v pěst se začala třást v křeči – tak moc toužila uhodit nenáviděný obličej. Rozbít ho na kaši, až by z něj nezbylo dočista nic.

Trpělivost nebyla právě tím, čím by osoba, užírající se temnou záští, oplývala. O to víc k zlosti byla skutečnost, že se jí bude muset obrnit a vyčkat, až se ta potvora znovu objeví na scéně… Kéž by to bylo brzy!

Zaplatí mi… za všechno trápení!

Bledé prsty pevně obemkly hrdlo sklenice, jako by obepínaly něčí krk, a pevně ho sevřely.

 

*******

 

Bára nalila do sklenic ledový čaj a právě se chystala položit na stůl tác s občerstvením, když se zvenčí ozval číhavý hlas. „Pane Zedek? Haló? Ste tu?“

Peřinová. Lukáš s Bárou na sebe mrkli. „Připrav se na teplý bonz,“ špitla tiše a on se nezvučně zasmál.

„Vsadím boty, že máš pravdu,“ odtušil rovněž šeptem.

„Pane Zedek!“ Netrpělivá sousedka už byla zjevně v domě.

„No nic, jdu si poslechnout její verzi,“ odložil pití a vykráčel z pokoje. Na Peřinovou narazil v polovině chodby – rejdila kritickýma očima po zdech a výmluvně přitom pokyvovala hlavou.

„Tak to vidíte!“ napřáhla prst směrem k poničenému obložení. „Jednou sem pustíte cizí ženskou, a zničí vám celej barák. Já věděla, že na ňu mám dohlížet… Maruš se určitě obrací v hrobě, když vidí, co tu s tím provedla. Zapálila to tady! Mohli sme vyhořet všeci! Celá dědina! A vy byste se měl taky stydět! Pozvat sem takovou bláznivou osobu, co…“

„Paní Peřinová!“ Tak studený, autoritativní hlas u Lukáše Bára neznala, a zvědavě natáhla uši. Také udělala několik opatrných krůčků ke dveřím s pocitem, že se chová jako profesionální drbna. Tenhle rozhovor ji ale velice zajímal. „Paní Peřinová,“ zopakoval Lukáš neméně důrazně – sousedka se ho nejspíš pokoušela zarazit neverbální námitkou – „vážím si vaší péče a starostlivosti a děkuju vám za ně. Ale dovolte, abych vám připomněl, že tento dům je můj, a jakožto jeho majitel v něm můžu ubytovat, koho chci. Mimoto slečna Bára nic nezapálila, naopak zabránila možné katastrofě. Díky ní dokonce policie chytila párek zlodějů, kteří by za pár dní mohli vykrást třeba právě vás. Dlužíte jí omluvu, a očekávám, že s tím nebudete chtít otálet. Báro?“ zavolal jedním dechem.

Málem se zadusila, jak přemáhala smích, ale zvládla na chodbu vykráčet s dokonale vážným obličejem. Rovněž její výraz byl zcela neutrální – skoro jako by celý dialog nevyposlechla do posledního slůvka.

Babka Peřinová měla ve tváři téměř nachovou barvu a chvíli těkala očima mezi Lukášem a popálenou zdí, aby je nakonec zapíchla do Báry. Hubené tváře se nafoukly.

„Copak, paní Peřinová?“ pronesl Lukáš sladce. „Došla vám řeč, anebo spíš dech?“

„Že se na to všecko tady radši nevyprdnu!“ vykulila stařena oči a zalomila rukama nad hlavou. „Žádnej vděk za všecku péči, a vůbec! Hanba!“ zaryla teď pohled do Lukáše a zamračila se tak, že by před ní ucouvl snad i sám Lucifer. Ne tak Bára s Lukášem. „A víte co? Já… půjdu!“ vyštěkla ještě důchodkyně a ukázala oběma záda. Vydusala z domu a hnala se k brance tak, jako by v něm snad ještě stále hořelo.

Teprve, když se ocitla na prašné cestě a mimo doslech, se k sobě otočili a popustili otěže smíchu, který celou dobu zadržovali. „No, a máš od ní pokoj,“ přitiskl si Lukáš v záchvatu veselí pěst na bránici.

„Neskonalé díky,“ zahihňala se Bára. „Byl jsi fakt dobrý.“

 

*******

 

„Ahoj,“ pozdravil zvolna a sjel pohledem k láhvi vína, kterou Bára třímala před tělem jako štít. Několikrát zamrkal a vrhl na ni tázavý pohled. „Netrefil jsem se do tvé oblíbené značky?“ zhodnotil její zuřivý výraz.

„Nech si ty řeči!“ zavrčela. „Přišla jsem ti vrátit ten dar, kterým jsi chtěl stvrdit naše skvělé kamarádství,“ procedila mezi zuby s důrazem na poslední slovo.

Nechápavě civěl na láhev v její napřažené ruce. „Já jsem tím nemyslel…“

„Je mi úplně jedno, co jsi myslel anebo nemyslel,“ přerušila ho neomaleně a práskla vínem o stůl, až to zadunělo.

„Probůh, co to do tebe vjelo?“ vykulil oči.

„Nic! Prostě od tebe nechci žádné pitomé pozornosti, to je celé. To bys snad mohl pochopit, ne?“

„To sice ano, ale nevím, proč tě láhev vína tak příšerně rozparádila,“ potřásl hlavou.

„Jestli jsi tak zabedněný, že nevíš, tak mě prostě nechej být a ber to třeba tak, že se mnou mlátí hormony!“

„Tak na to ti neskočím.“

„To je mi jedno!“

„Ježíši, Báro, o co kruci jde?“ vstal a rozhodil ruce v bezmocném gestu. „Co jsem ti udělal?“

„Právě že vůbec NIC!“ vykřikla dřív, než si uvědomila, co z ní vlastně vypadlo. A hned nato ztuhla.

Proboha…! Mlčeti zlato, zaznělo v jejích uších tak hlasitě, až se jí zdálo, že ta slova někdo zakřičel do megafonu.

Několik vteřin proti sobě stáli podobní dvěma solným sloupům a v Danielově obličeji se odrážel neurčitý zmatek, smísený s nepochopením. Pak přišlo poznání, které vzápětí vystřídal odhodlaný výraz.

„Jo tak, o tohle jde…“ protáhl zvolna hlubokým, hrdelním hlasem.

Bára jen polkla, jelikož o hlas přišla – minimálně pro tuto chvíli. Nejradši by si nafackovala a utekla odsud, ale neposlouchaly ji ani nohy. Nebyla schopná vůbec ničeho a připadala si jako ovce čekající na porážku.

Vtom se Daniel pohnul a jediným krokem překlenul vzdálenost, která je od sebe dělila. Než se stačila vzpamatovat, svíral ji oběma rukama v pase a tvrdě přitiskl rty k jejím dosud pootevřeným ústům. Vydala ze sebe přidušený zvuk: sama nevěděla, zda na znamení souhlasu, či protestu.

 

*********

 

Vůbec netušila, kdy upadla do zajetí snů, ani jak dlouho v nich setrvala.

Náhle však v bezprostřední blízkosti ucítila závan vzduchu. Trhla sebou a rozlepila víčka. Usnula tvrději, než myslela: celé tělo měla ztěžklé a malátné a její pohled halil ospalý závoj. Všimla si nehybné záclony v okně, kterou měla v zorném poli – vítr ji tedy neprobudil.

A v tu chvíli se těsně vedle ní opět cosi pohnulo.

Zamrkala, aby osvěžila zakalené oči, a pohnula hlavou. V týle přitom ucítila štípnutí a krátce zasykla bolestí. Teprve pak zvedla pohled nahoru.

A strnula, jako by ji zasáhl elektrický proud, když nad sebou spatřila mužskou postavu. Tedy spíš jen torzo – zírala totiž na statná stehna, oblečená do černých džínsů. Muž – v jejím bytě? Jak se sem dostal? A co jí chce…?

Nejdříve chtěla vykřiknout úlekem, ale z hrdla otupělého odpoledním zdřímnutím nevyšel ani hlásek. A tak jen němě putovala očima nahoru přes boky a širokou hruď až k pevným ramenům.

Zprudka nabrala vzduch do plic, když vzhlédla k obličeji, který se k ní nakláněl – teď už docela zblízka. Nezvaný host měl ve tváři vepsaný neproniknutelný výraz a hleděl na ni tak upřeně, až ji z toho zamrazilo podél páteře.

Konečně se jí podařilo polknout klubko slin, naplňující její ústa, a ona rozevřela rty. „Cože, vy…?“ vydechla přiškrceně.