„…život až na dřeň…ten vede mé pero…“

Ukázky - Poháry touhy

Zelenohnědé duhovky se vpily do modrých a intenzivní pohled muže a ženy zhutněl. Pak se k sobě ti dva začali přibližovat - pomalými, skoro línými kroky. Natáhl ruku. Ona mu podala svou. Sevřel její prsty, lehce a přesto pevně. Zvedl je k ústům a políbil. Pak drobnou ručku otočil a vtiskl polibek do dlaně tvořící polorozvité růžové poupě. Stáli před světlejším obdélníkem okna zvýrazňujícího jejich siluety: něžný obraz lásky a citů, jež z milenců vyzařovaly skoro stejně, jako by v sobě měli tajemný zdroj světla.

Vzhlížela k němu s oddaností, a když si ji přitáhl blíž, nekladla sebemenší odpor. Naopak, zcela přirozeně se přivinula do jeho náruče a složila hlavu na nahou hruď. Jeho ruce, silné, svalnaté a šlachovité, se s téměř nábožnou úctou dotkly zlatě ozářených ramen. Prsty putovaly po hladké kůži nahoru a pohladily linii čelisti. Pak se sklonil a jeho rty splynuly s jejími, maličko pootevřenými a šťavnatými jako dvě jahody. Polibek se prohloubil a zažehl vášeň. Obratné ruce láskyplně stáhly ramínka noční košile, až měkká látka sjela a odhalila křivku plných ňader. Zavzdychala a mimoděk pohnula boky. Tenká košilka sklouzla, dopadla na zem a utvořila sněhový květ u jejích kotníků.

„Miluju tě… lásko moje,“ zachraptěl tak tiše, že to mohla považovat za pouhé zachvění vzduchu.

„A já tebe… už navždycky…“ hlesla dýchavičně. Byla omámená city i touhou, jež ji celou prostupovaly a naplňovaly tak, že mohla každou chvílí vybuchnout a změnit se v mlhavý obláček.

„Jsi můj poklad, víš to? Moje sladká malá víla…“ šeptl a ruce s dlouhými prsty sjely po štíhlých zádech až k uzounkému pasu, a pak ještě níž. Dotkly se ladně tvarovaného zadečku, polaskaly ho a vrátily se zas zpátky. Ty její se sunuly nahoru přes houštinu chlupů na hrudníku, tvrdé bradavky a klíční kosti, až uchopily silnou bradu zarostlou jednodenním strništěm. Pak zmizely ve vlasech čokoládové barvy. Dvě postavy se propojily, splynuly v  sousoší znázorňující milostný tanec, a začaly se pozvolna točit v kruzích. Doteky, polibky, vzdechy a slůvka lásky: jen tohle naplňovalo nevelkou místnost a rozehřívalo vzduch tak, až doslova žhnul. Kůže propletených milenců zvlhla potem a oni společně klesli do peřin, které se pod jejich vahou zavlnily jako jezerní hladina.

 Pohyby nabyly na síle a dech se prohloubil. Měkké vlasy rozhozené po polštáři tvořily aureolu okolo ženské tváře s přimhouřenýma očima a sladce roztouženým výrazem. Uchopil její zápěstí a zvedl štíhlé paže nad hlavu. Planoucí zornice pronikly až do nitra její duše, zatímco hladkým pohybem vplul do připravených útrob. Dvojí výkřik horké touhy zanikl v šustění lůžkovin, které se o sebe třely ve stejném rytmu jako nahá, rozpálená těla.

***

 „Já… si radši vystoupím,“ zatahala Táňa volnou rukou za kliku, ale dveře se ani nehnuly. Někdy během jízdy musel stisknout pojistku. Teď už se roztřásla doopravdy. Při vší snaze nedokázala prohlédnout venkovní tmu, a k tomu ji začínal paralyzovat pocit ohrožení. „Pusťte mě ven!“ vykřikla.

„Za moment,“ odtušil hlasem tak hebkým, až málem omdlela hrůzou. Ten témbr připomínal psychopata z thrilleru, který nedávno zhlédla v kině. V hlavě jí hučelo a celé tělo strachem ztěžklo, takže když řidič vystoupil a otevřel dveře na její straně vozu, nebyla schopná pohybu. Vytáhl Táňu za pomoci hrubé síly. Jakmile se podrážky jejích tenisek zabořily do měkké hlíny, zavrávorala. Přidržel ji za paži a otočil čelem k sobě tak prudce, až si málem vyhodila krční páteř.

„Maličko si užijeme,“ promluvil neznámý potichu. „Bude se ti to líbit, uvidíš,“ S těmito slovy přirazil dívku zády ke kmeni nejbližšího stromu - dech jí se skoro zasekl v plicích. Než se nadála, vytáhl jí triko ze šortek a škubl jím. Roztrhlo se až ke krku a noční vzduch ochladil nahou pleť, na níž vmžiku vyvstala husí kůže. Táňa nestačila zaprotestovat slůvkem ani gestem. Muž s ní znovu smýkl a povalil ji na zem. Rozpuštěné vlasy splynuly s tmavou prstí, která potřísnila i bledou pokožku tváří. Zděšená dívka si uvědomila, že cizinec rukou připomínající svěrák znehybnil obě její zápěstí, a druhou jí nešetrně svléká krátké kalhoty. Začala se zmítat jako ryba na suchu, ale oslabená šokem i předchozím pláčem neměla sebemenší šanci…

Vzlyky tlumené drsným stiskem pohlcovala temnota, jež spolu s nočními ptáky byla jediným svědkem násilí, odehrávajícího se pod jejím krovem. Táňa jen stěží nabírala vzduch do stažených plic, ale mnohem víc než nedostatek kyslíku k jejímu vědomí doléhala bolest drtící křehké útroby. Cizí muž se na ní ukájel surově, bezohledně a tak, až měla pocit, že do ní stále tvrději vráží velký ostrý předmět. V první chvíli si tak vůbec nepřipustila, že na ni přichází jinak dobře známá ataka astmatického záchvatu – a spíš ten než zakrytá ústa úží její dech. Do napůl hluchých uší vzdáleně pronikalo mužské supění, a v mozku se i přes ponížení a trýzeň konečně ozval tichý hlásek pudu sebezáchovy. Potřebuje svůj inhalátor… nutně.

Na hladkém čele vyrazily kapičky potu a růžové rty promodraly. Tánin bezmocný sípot po chvilce splynul s chrčením násilníka, jehož uspokojení dosahovalo vrcholu. A zatímco si on užíval pocitu nadvlády a uvolnění, z těla pod ním nenávratně unikal život…

***

Přepadl ji pocit, že co nevidět upadne do deprese. Dokonce přestala vnímat okolí. Zvuk motoru sice vzdáleně zaznamenala, ale doufala, že si jí řidič projíždějícího auta nebude všímat. Určitě šlo o jiného vinaře, který má plné ruce práce. Vůbec se nepohnula a snažila se vypnout sluch, kovové prásknutí dveří jí však uniknout nemohlo. V duchu zakvílela s pevným rozhodnutím nezvedat hlavu. Ať už u ní zastavil kdokoli, přála si jediné: aby zas hodně rychle nastartoval a zmizel. Právě v tuhle chvíli jí bylo srdečně jedno, jestli její chování vyzní nezdvořile. Chtěla být sama!

„Vinařice?“

To slovo proniklo k Violiným uším jako seknutí meče, přestože bylo vysloveno tiše a vcelku mile. Dejte mi s tou debilní přezdívkou pokoj…“ zamumlala do mokré látky kalhot. Jestli ji Severin slyšel anebo mu její věta unikla, netušila. Tak či onak na ni slovně nezareagoval. Místo toho ve vlhké trávě párkrát podklouzly gumové podrážky.

„Stalo se něco?“ Závan vzduchu Viole prozradil, že si přisedl na bobek těsně vedle ní. Odhodlání zůstat netečná každou vteřinou sláblo – nejen kvůli jeho blízkosti, ale i tónu, jenž měl mnohem blíž k zájmu než výsměchu, na který u něj byla zvyklá. Nehledě na to, že ji zničehonic přepadla potřeba se o někoho opřít. Ne, že by jí to pomohlo, ale po odplynutí prvního šoku šlo o logickou reakci. Konečně zvedla obličej, aniž si připustila, jak příšerně vypadá. Secvaklo jí to, až když jeho tváří přelétl náznak leknutí. To vzápětí nahradilo nepochopení a pak úžas. Po té přehlídce emocí vyprskl smíchem, který zjevně nedokázal zadržet. Ke cti mu sloužil pouze fakt, že si okamžitě připlácl ruku na ústa a své veselí zkrotil.

„Jste v pohodě?“ položil jí rychle další otázku. „Doufám, že vás něco nepřipravilo o řeč. Dost by se mi stýskalo po vašich nadávkách.“

„Ha, ha,“ ušklíbla se. „Válím se smíchy.“

„No hurá!“ Viditelně si oddechl. „Nechcete trochu vody na umytí? Mám v autě kanystr, a něco místo ručníku by se taky našlo.“

„To je první rozumná věta, kterou od vás slyším,“ vzdychla.

Pozvedl jeden koutek úst a pak se zadíval za ni. „Natáhla jste se, co?“ odhadl příčinu jejího stavu a podal jí ruku. Dovolila mu, aby jí pomohl vstát.

„Tak nějak,“ obhlédla bahnitý nános na kalhotách a prsou. „Fuj, to je ale hnus,“ dodala znechuceně.

Znovu se zasmál, pružně přešel ke kufru a otevřel ho. Vytáhl pětilitrový kanystr a odšrouboval uzávěr. Potom na Violu kývl a naklonil ho, aby se mohla pohodlně opláchnout. Šlo to špatně a spotřebovala dost vody, ale nakonec se zbavila aspoň toho nejhoršího. „To chcete ostříhat celý vinohrad sama? Pěkně se nadřete,“ mrkl na prázdné bedny, zatímco ukládal nádobu na místo.

Nakopla kbelík, na kterém před chvílí seděla. „Tak to mi fakt nehrozí,“ pronesla. Z jejího hlasu přímo kapala hořkost. „Někdo udělal všechnu práci za mě. Bohužel mi nenechal vizitku, takže mu nemůžu poděkovat.“  Filipovy oči se nepatrně rozšířily pochopením.

***

Vydala se ke schodům a cestou popaměti stiskla vypínač. Bylo až s podivem, jak dobře to ve sklepě za relativně krátkou dobu znala: už by se tady mohla pohybovat i potmě. Položila chodidlo na první stupeň a zamžourala do záře pod sebou. Žluté světlo se rozlilo jak nahoře, tak ve spodní části sklípku a matně ozářilo zaoblené sudy. Pozlatilo i cihlové zdi  - a především pak dalo vyniknout husté bílé kštici starého pána stojícího v uličce.

Jednou rukou se ležérně opíral o vratkou bečku, ze které před časem z nejasných důvodů upadly nedopité láhve, a nespouštěl z Violy vybledlé oči. Okolo úst mu pohrával jemný úsměv – přesně jak si to pamatovala od minulého zážitku. Zůstala stát, jako by na ni mířil revolverem, a obě ruce jí vylétly k ústům.

„Panebožeeee!“ Zaječela, ale jako by jí v tu ránu okolo hlavy omotali tlustou šálu – vůbec si nebyla jistá, zda z ní nějaký zvuk vyšel. Viola měla dokonce pocit, že se pod ní zhoupla zem, nedokázala se však vůbec pohnout, natož aby si sedla. Zůstala na místě, lapala po dechu a třeštila oči před sebe. Přelud však nezmizel.

Až nyní jí došlo, že vidí jaksi rozmlženě a celá postava před ní sice vypadá skutečně, nikoli však trojrozměrně. Muselo trvat dost dlouho, než se vzpamatovala natolik, aby dokázala promluvit. „To se mi… zdá… Já jsem… zešílela…“ vykoktala cizím hlasem. Nebo mě postihla nějaká nemoc, napadlo ji pak. Musím trpět schizofrenií, mozkovým tumorem či jinou hrůzou - přece není možné, abych viděla něco takového, a přitom byla stoprocentně střízlivá. Na opilost se dnes vymlouvat opravdu nemohla, zrovna jako na spánek. Buďto mě čeká zbytek života v blázinci, anebo za pár měsíců umřu… pomyslela si ještě, načež přízrak promluvil.

Violko…“ Poté, co zazněl slabý, chraplavý hlas, se pod Violou konečně podlomila kolena. Opřela se o zeď a svezla se podél ní na zem.

„Bože… on i mluví…“ Zatímco ze sebe ta slůvka pracně dostávala, shlédla ke svým ledovým prstům a zaznamenala, jak silně se třesou.

Pomoz jim...“

Přitiskla zaťaté dlaně k očím a zatoužila mít čtyři ruce. Další pár by se hodil na to, aby si mohla zacpat i uši. „Ne, ne, ne, ne!“ kroutila hlavou ze strany na stranu jako batole, které odmítá nenáviděné sousto.

Měj oči otevřený…  A neboj sa…“

Tady by nepomohly ani ušní špunty, pomyslela si, neboť ten neznámý, a přece povědomý hlas snad musel hovořit kdesi uvnitř její lebky. „Jdi pryč! Slyšíš, jdi pryč!“ vykřikla, co jí hlasivky stačily.

„Přišel jsem se jenom omluvit,“ řekl vtom kdosi za jejími zády.

***

Milencovy ruce klouzaly po hladké kůži: vychutnávaly si doteky, které žena pod ním s radostí přijímala. Absorbovala rozkoš, jíž se jí dostávalo, a její dech se každou minutou prohluboval. Vnímala chvění a touhu tryskající z jejího středu - opájely ji jako kvalitní burgundské. Vlastně si připadala skoro opilá… Omámená a obluzená sladkým mučením, fascinovaná jemností i důrazem svého milence… Tmavě plavé vlasy mu padaly do čela zbrázděného vodorovnými vráskami. Pohled měl změněný erotickým zaujetím a vlastně celá jeho tvář vyzařovala syrovou vášeň. Toužil po ní snad víc, než ona po něm. Žhavým dotekům konečků prstů sekundovaly vzrušující rty, které místečko po místečku zkoumaly Violinu pleť. Nevynechaly žádný záhyb jejího těla - postrádaly ostych a přesně věděly, kde se jí to bude líbit nejvíc.

Brzy se svíjela v křečích výbušné rozkoše, protékající jí žilami místo krve. Svůdnické tahy mužných rukou, šimrání vlasů na kůži, přerývaný dech i laskající ústa v těch nejintimnějších zákoutích - to všechno vyvolalo kaskádu orgasmů, jež se plynule přelévaly jeden ve druhý. Violu naprosto strhly: bez dechu křičela do noci slova, jejichž význam zůstal její mysli utajen, a přála si, aby to celé nebralo konce. Tělem jí procházely elektrické výboje a ona měla dojem, že se mění v neurčitý zdroj energie, emanující z erotického vytržení. Připadala si neskutečně žensky, dokonale a milovaně… Jako nemravná bohyně lásky.

Především však prahla po dalších dotecích, a po naplnění. Vztáhla ruce a uchopila do dlaní nakrátko ostříhanou hlavu. Přiblížila k sobě horkou tvář a v příštím okamžiku se dvoje ústa spojila ve sladce hlubokém polibku. Táhle zaúpěl, a Violu to znova - velmi prudce - vzrušilo. Cítila bušení vroucí krve, jež tepala v jejím klíně, a instinktivně se třela podbřiškem o tvrdé břišní svaly. Mohla tak naplno cítit milencovu vrcholnou touhu… naběhlý penis sálal teplem a stejně jako Violiny útroby se chvěl potřebou zdivočelého spojení. Roztažené prsty lehounce přejely přes její zpocenou tvář – ten pohyb v sobě měl omamně smyslný náboj. Otevřela oči a setkala se s jeho hořícím pohledem. Chci tě… říkal jí beze slov. Toužím po toběOdevzdej se mi

***

Muž se otočil od okna a sevřel ruce v pěsti. Měl dojem, že ho svědí kůže po celém těle, jako by se snad scvrkla a seschla. Nejradši by z ní vyskočil. Od jisté doby se mu nedaří, kruci… I přesto, že ho kromě toho obřího průšvihu, který bohudíky zůstává stále u ledu, potkala i řada úspěchů. Jenže teď žije ve stresu a napětí, že někdo navzdory všem opatřením objeví tělo té cyklistky... Podařilo se ho ukrýt dokonale, o tom byl přesvědčený, ale náhoda je blbec. To ví každý.

Kromě toho měl tak šílenou chuť na sex, až to bolelo. Strašně moc to bolelo. Když to na něj přišlo a povolná žena nebyla po ruce, uspokojoval se většinou sám - co jiného mohl taky dělat? Ale nebylo to ono, sakra! Ani vzdáleně tak nedocílil hlubokého prožitku a sexuálního vytržení… Jenže teď musí - minimálně nějakou dobu - sekat latinu. Bohužel. Zásadní je totiž zůstat mimo veškeré podezření, protože tu holku určitě hledají, anebo se o to přinejmenším snaží. Nějaký agilní policajt by mohl čmuchat okolo… a mít štěstí. V můj neprospěch, pomyslel si ponuře, a rozhodl se spláchnout vnitřní neklid láhví něčeho, co otupí smysly. To mu sice může kdekdo vyčítat, ale není to trestné.

„Krucinál,“ zaklel, a o chvíli později usedl se sklenkou v ruce do křesla v rohu místnosti. Všechno se tak zkomplikovalo! Pitomé náhody! Nebýt jich, mohl si vesele užívat, bez starostí o budoucnost. Poslední dobou na něj padá zatracená smůla, a to je strašně nepříjemné: skoro, jako by ho tlačily boty nebo mu na těle vyrostl hnisající vřed. Zkrátka se cítil pod psa. A co hůř, nemohl to před světem dát nijak najevo! Jak rád by taky někomu zavařil, aby v té mizérii nebyl sám. Dokonce i dobře věděl, koho si vybrat. Zchladit si žáhu, to by byla paráda! I když to jeho problémy nevyřeší, aspoň na chvíli se mu uleví… a právě to potřeboval jako sůl.Musel potlačit nutkání vyrazit ven a provést něco hned. Strašně po tom toužil, ale nakonec se přece jen ovládl. A s návalem frustrace shlédl k napjatému poklopci. Hergot fix! Už zas mu bude muset posloužit pouze pravá ruka!

„Vysrat se na to…“ ucedil zuřivě. Kopl do sebe obsah sklenice, vstal, a trhaným krokem zamířil do koupelny.

***

Hana pohlédla za Violino rameno, a kdyby mohla očima vraždit, Viktor by se v tu ránu svalil mrtvý k zemi. Jelikož to možné nebylo, zareagoval pouze odevzdaným zafuněním.

„Tak?“ opáčila pak starší žena, a znovu se zadívala na svou sokyni. „No, asi si teď myslíte, že jsem ubohá podváděná manželka, a vy máte v rukou všechny trumfy. Omyl. Nevím, co všechno vám můj muž napovídal, vážená slečno, ale v jednom máte pravdu – lhal vám. Žádný rozvod se nekoná. Aspoň zatím ne,“ zdůraznila.

„To mi došlo,“ prskla Viola. Staňková na ni působila jako generál v sukních namixovaný s psím čumákem, což byla kombinace, jakou odjakživa nenáviděla. Napadlo ji, že by si báječně rozuměla s Jiřím. „A je mi to srdečně jedno,“ pokračovala pak. „Do vašich rodinných záležitostí mi naštěstí nic není.“

„Mám dojem, že donedávna tomu bylo trochu jinak,“ usadila ji bryskně druhá žena.

„Věci se mění,“ přijala Viola její tón. „Každopádně teď už můžete být klidná. S tím vaším zlodějským podvodníkem jsem já skončila!“

Pečlivě vytrhané obočí vyjelo vzhůru. „Cože? Jak se opovažujete označovat někoho z mé rodiny za zloděje?“

„Ne někoho, ale konkrétně Viktora. Rád vám k tomu řekne víc. A nakonec, až mu přijde předvolání na policii, protože ho hodlám udat za krádež hroznů, budete to mít černé na bílém,“ ucedila to, co ji právě napadlo. Samozřejmě nehodlala podávat trestní oznámení na tak chatrném základě, jaký měla k dispozici. Nemohla nic podložit a scházely jí důkazy. Jenže v tuhle chvíli její slova vyzněla dramaticky, a o to přesně šlo.

Viktor tiše zalapal po dechu, a ona pocítila vlnu uspokojení. Židle, na níž seděl, vrzla o podlahu, jak prudce vstal. „Violo, to neuděláš!“

„A to jako proč?!“ Její oči vyhledaly Viktorův pobledlý obličej.

„Nemůžeš nic prokázat!“

„Myslíš?“ Pár vteřin na sebe hleděli – ona s nesmiřitelnou záští, on úpěnlivou prosbou. Uhnul pohledem jako první.

„Violo… teď není správná chvíle…“

„A kdy byla? Když jsi rozehrál tu špinavou hru?!“ rozkřikla se.

„Neměl jsem šanci ti nic vysvětlit!“ zvýšil také hlas.

„Na vysvětlování ti zvysoka kašlu!“

„Violo, já…“

„Myslíte si snad, že tady nejsem?“ Hana udělala dva rázné kroky a postavila se tak, aby mezi Violou a Viktorem vytvořila zeď. „Je mi úplně jedno, co jste si udělali, a jestli si kvůli tomu půjdete po krku. Jediné, co mě zajímá, je ten váš nechutný… poměr,“ ucedila s pohrdáním. „A především tady nehodlám mrhat časem, kterého mám už tak málo, na vaše dohady!“

„Což mě vede k otázce, proč jsi sem přijela? V tuhle hodinu?“ odvážil se Viktor zeptat.

„Poněvadž jsi blbec, Viktore,“ pronesla oznamovacím tónem.

***

Navzdory tomu, že Violina kůže žhnula, ji jako ledový příkrov obestřel děs. Chce mě snad uškrtit?! rezonovalo jí hlavou. Okamžitě poznala parfém člověka, který ji napadl – neměla by s tím problém ani při probuzení z nejhlubšího spánku. Jenže vědět, o koho jde, ničemu nepomohlo. Rozhodující byl fakt, že měl převahu a na ní bylo vymyslet, jak vyváznout. Spásný nápad bohužel nepřišel a Viola brzy zvláčněla v náznaku mdlob. Neupadla do nich jenom proto, že sevření látky jako zázrakem povolilo a jí se povedlo nabrat do plic slabou dávku kyslíku. Násilník měl zjevně v plánu nechat ji při vědomí, a ji z toho namísto úlevy zamrazilo…

Surové ruce trhly sakem a nešetrně ho z Violy servaly. Následovalo praskání švů tenké halenky, a vzápětí hladkou pleť ovanul chladný březnový vzduch. Neměla sílu k odporu: dokonce ani ve chvíli, kdy jí nenechavé prsty vyhrnuly sukni a škubly kalhotkami. Bože, prosím… ne, tohle ne! dunělo jí mozkem,  který však nebyl sto vydat jakýkoli pokyn zesláblému tělu. Přece se nenechám znásilnit přímo pod vlastními okny! Avšak i ta myšlenka byla neostře zamlžená.

Mezitím už na její tělo zuřivě zaútočily mužské ruce. Tvrdě hnětly odhalená ňadra a draly se mezi stehna. Tiskly a plenily s bezohlednou surovostí a úmyslem ji ponížit. Ty hrubé doteky bolely – a Viola věděla, že přesně tak to její trýznitel chce. Potřebuje, aby co nejvíc trpěla, a možná ji nakonec ani nenechá naživu. Dával jasně najevo, že ji nebude šetřit… naopak. Vystrašené srdce rozechvěla panika, která ještě prohloubila Violinu slabost.

Ucítila, jak jí se do jemné pokožky zaryla hrana masivního prstenu, a vnímala i pramínek teplé krve, jenž vytryskl z rány. Na zaúpění či výkřik jí však scházela energie. Sice se k němu nadechla, ale nic víc udělat nezvládla: jeho očím ten chabý pokus neunikl. Aby Violu ztišil, vrazil jí v rychlém sledu dva pádné políčky. Dopadly na její tváře plnou silou a ona zaslechla cvaknutí vlastních zubů, při němž si téměř prokousla jazyk. V ústech se jí rozlila železitá chuť krevní plazmy.

Pěst sevřela Violiny vlasy s takovou razancí, až jí z očí vytryskly slzy. Na nahém stehně – punčochy už dávno vzaly zasvé – cítila tuhou erekci, a do jícnu se jí začala hrnout žluč. Rozlepila víčka. Nechtěla hledět do tváře člověka, který jí stále krutěji ubližoval, ale nemohla si pomoct. A jakmile se jejich oči střetly, celým jejím tělem projela zhnusená nenávist. Vlila jí do žil poslední dávku sil. Instinktivně trhla hlavou dopředu a čelem zprudka narazila do jeho nosu. Chrupavka hlasitě křupla a Violinu tvář potřísnila cizí krev.

„Děvko!“ štěkl hlasem změněným bolestí i palčivým vztekem. V příští vteřině její lebkou zaduněla tupá rána, a ona ztratila vědomí…