„…život až na dřeň…ten vede mé pero…“

Pouta z pavučin

Ríša a jeho holohlavý kamarád si s Patrikem vyměnili několik chlupatých poznámek, než dopili a odebrali se s ručníky přes ramena k rotopedům. Trenér Dalibor se opřel o pult a udělal obličej, který se nedal nazvat jinak než v posledním tažení. Zrzavý barman k němu stočil pohled.

„Udělej mi prosím tě taky kafe,“ poprosil Dalibor Patrika. „Začíná mě drtit únava a mám pocit, že co nevidět padnu na hubu. Na dnešek jsem toho moc nenaspal.“

„Ale, a co jsi dělal místo spaní?“ povytáhl zrzek zvědavě obočí a udělal výmluvnou grimasu.

„No bohužel ne to, na co právě myslíš,“ odtušil Dalibor a výraz jeho obličeje vyjadřoval zřetelné zklamání. „Sex je mi momentálně zapovězenej, bohužel. Jednak teď doma hraju druhý housle a pak, malýmu rostou zoubky. To je ti tak šílenej řev, že si to vůbec neumíš představit. A celou noc,“ vzdychl a vypadal tak zdrchaně, až s ním bezdětný Patrik pocítil upřímný soucit.

„V tom případě dostaneš extra sílu,“ odvětil a otočil se k přístroji.

V tu chvíli se rozletěly dveře. Oba zaměstnanci k nim současně stočili oči, aby přivítali dalšího cvičence, a poněkud překvapeně se zarazili, když spatřili nepřirozeně osvaleného chlapíka tak okolo pětatřiceti, možná o pár let mladšího. Jeho vyboulené svaly připomínaly nafouknuté dětské balonky a on sám celkově působil dost zavalitě. Což ještě podtrhovala vůči tělu poměrně malá hlava s kratičkým blond sestřihem. Strohým pohledem ledových modrých očí přehlédl celý prostor tělocvičny a poté se valivým krokem vydal k recepci. Ruce měl tak silné, že nedokázal ani pořádně připažit a jeho chůze do značné míry připomínala pohyb Golema.

Patrik i trenér muže pozdravili a pak se na něho s očekáváním zahleděli. Nikdy dříve ho tu neviděli. Sportovní taška na jeho rameni spolu s teplákovkou naznačovaly, že si přišel zacvičit, a oni usoudili, že posiluje pravidelně, ovšem v jiném zařízení. Do 5P přišel určitě poprvé.

Na jejich pozdrav odpověděl nabručeně a jen na půl úst, jako by se mu do toho vůbec nechtělo. Od prvního pohledu působil nesympaticky, a to od vlasů střižených na ježka až po běloskvoucí adidasky, které měl na nohou. Okolo tvrdých úst se mu táhly dvě hluboké vrásky, díky nimž se jeho drsná tvář s výraznými čelistmi zdála ještě zamračenější.

„S čím vám můžu pomoc?“ obrátil se k němu úslužně Patrik, když se ticho prohlubovalo a ten člověk jen tupě zíral okolo sebe, jako by snad posilovnu v duchu hodnotil.

„Kolik stojí vstupný?“ zahučel příchozí hrubým hlasem.

„Sto dvacet jednorázově bez permanentky,“ odpověděl Patrik. „Můžu vám ale nabídnout deset nebo dvacet vstupů za lepší cenu, totéž i s tréninkovým plánem. Máme tady pár zkušených trenérů, kteří vám ho rádi udělají.“

Dalibor, který právě vychutnával první doušek svého espressa a soustředěně návštěvníka pozoroval skrz okraj hrnku, na to mlčky přikývl. Zůstal však nepovšimnut.

„Hm,“ odtušilo to monstrum studeně s pohledem upřeným na recepčního a založilo si ruce na prsou. Jeho oči zrcadlily nepřátelství a odtažitost. Patrik sice vůbec nechápal důvod toho zamračeného chování, avšak jako profesionál nedal najevo ani náznak nevole. Nicméně se necítil zrovna nejlépe, jelikož s podobně nevrlými lidmi nebylo nikdy snadné jednání a on pořádně nevěděl, co od nich může očekávat.

„Kde je majitel?“ vyštěkl suše muž před ním.

„Má volno, ale zastihnete ho zítra, jestli s ním chcete mluvit. Bude tady od sedmi.“

„Dejte mi klíč od skříňky,“ zavrčel po chvilce hutný blonďák a zabodl do Patrika studený pohled.

„Fajn, tady to je!“ otočil se Patrik k háčkům na stěně, z jednoho z nich vzal klíček a položil ho na pult. „Prosím. Něco k pití?“

„Ne,“ odsekl nerudný osvalenec, otočil se na patě a bez dalšího slova oddusal ke dveřím, na nichž se skvěl nápis ŠATNA MUŽI. Dveřmi za sebou práskl tak, až se málem otřásly stěny.

Sotva byl světlovlasý neotesanec z doslechu, Dalibor a Patrik se na sebe upřeně zadívali s podobně povytaženým obočím. „Tak ten je jasnej,“ pronesl znalecky trenér. „Ať se na místě propadnu, jestli něco nesype. Takhle nafouknutej z normálního cvičení bejt nemůže. Teda na devadesát procent.“

„Hmm… máš recht,“ souhlasil zamyšleně recepční. „Asi je dobře, že tady není Pluháček. Měli bychom to s kulturní vložkou, kdyby se to tvý podezření potvrdilo.“

„Přesně. Prohodil by ho zamřížovaným oknem.“

Patrik se uchechtl. „Jo, a předtím by z něho nadělal sekanou. No, dneska už šéf nepřijde, a jestli ten maník zaplatí a nebude dělat potíže, co s tím. Ale stejně, tyhle typy smrdí průšvihem na sto honů.“

„Minimálně,“ souhlasil Dalibor. „Kapku na něho dohlídnem, co říkáš?“

„To zní rozumně,“ odvětil Patrik. „Souhlas,“ dodal.

 

**********

 

Sandra otevřela nejprve jedno a teprve potom druhé oko. Měla dojem, že jí během noci víčka musela ztěžknout minimálně o půl kila. Vůbec si nepamatovala, kolik toho včera vypila, a vlastně se jí i zdálo, že má snad okno. Její blankytně modrý pohled padl na noční stolek, na kterém stály dvě prázdné skleničky a překocená láhev od sektu. Na koberci vedle postele se povalovala další. Když si dívka připomněla řádku koktejlů, které ochutnala během plesu, rázem pochopila, co stojí za její vygumovanou pamětí.

Škoda, pomyslela si lítostivě, když očima přejela zmuchlaná prostěradla a vlastní nahé tělo. Musela to být parádně divoká noční jízda! Mrkla na obří nástěnné hodiny a s překvapením naznala, že je už po druhé hodině odpoledne. To si hezky přispala!

Vtom se otevřely dveře a do ložnice vstoupil Erik, nahý až na bílý ručník, který měl omotaný okolo boků. Zářivá běloba hezky zdůrazňovala zlatavé opálení jeho pokožky. Vlasy měl mokré po koupeli a v neoholeném obličeji rozpoznala známky nevyspání, což ji přimělo k sebejistému úsměvu. Musela mu dát pořádně do těla! Pocítila náznak vzrušení. Mohli by si to zopakovat, aspoň by si teď, zastřízliva, přišla na své… Erikovo sošné, pevné tělo s dlouhými tvrdými svaly způsobilo, že se v ní vzbouřily hormony.

A okamžitě se rozhodla, že se spolu hned teď pomilují. Byla si naprosto jistá, že jí v žádném případě neodolá. Ještě žádný ji neodmítl, ať už chlapec či zralý muž. Vždyť jí doslova padali k nohám a prosili o její přízeň! Osmnáctiny oslavila teprve před pár týdny, ale milenců už měla bezpočet. Sex ji bavil a užívala si ho plnými hrstmi. Navíc si velice ráda dokazovala svou převahu nad takzvaně silnějším pohlavím, které se však nechalo ovládat jedním jediným orgánem… a s tím to ona uměla moc dobře! Mělo to i spoustu příjemných vedlejších výhod, jako například drahé večeře, dárky anebo výlety do luxusních hotelů. No, někdy i méně výstavních, ale pokud pohodlí nahradil dostatečně výbušný erotický zážitek, byla to příležitostně ochotná tolerovat.

Nyní se vábivě zavrtěla a zaujala dobře nazkoušenou svůdnou pózu s vystrčeným bokem a vyzývavě podepřenými ňadry, které tak čněly vzhůru jako dva navlas stejné vrcholky velehor. Přimhouřila nádherné oči, připomínající kočkovitou šelmu, a zamávala prodlouženými řasami, když na Erika zacílila sugestivní pohled. Pak pohodila světlou hřívou, takže jí pár dlouhých pramenů plavně spadlo přes ramena. Rozprostřely se po nich jako závoj.

„Ahoj…“ zavrněla záměrně nakřáplým hlasem a dala si záležet na tom, aby její tón zněl patřičně roztouženě. K tomu ještě našpulila rty barvy zralých třešní v náznaku polibku anebo možná nemravného návrhu, týkajícího se přesně té části těla, kterou většina mužů považuje za střed vesmíru… Ponechávala vždy na dotyčném, aby si vybral, jaká představa ho dokáže nabudit víc. Obvykle to byla druhá varianta.

Erik se cítil opravdu utahaný a nevyspalý, ale pohled na ty svěží půvaby a mladé pružné tělo na něho zapůsobil jako adrenalinová injekce. Okamžitě pocítil povědomý záškub ve slabinách, jeho penis sebou zacukal a o poznání zbytněl.

Sandra se beze stopy ostychu překulila na záda, opřela se o polštáře a zajela rukou, ozdobenou barevnými náramky, mezi svá skvostná, hladká stehna. Začala se líně laskat. Její jemné prsty moc dobře věděly, co si počít, když přejížděly po temně růžové pleti a rozkošnicky rozhrnovaly šťavnaté záhyby. Dráždily drobný hrbolek, který každou vteřinou nabíhal rostoucí touhou a měnil barvu v sytější odstín, dokazující vzrušené překrvení.

Nabízela se mu otevřeně a nestydatě, jazykem si olizovala spodní ret a špičkou prstů volné ruky přejížděla přes malé bradavky, až ztvrdly do podoby ostrých hrotů. Nespouštěla z něho jednoznačně vyzývavý pohled a z hrdla se jí vydral tichý žádostivý sten.

Že zadržuje dech, to si Erik uvědomil teprve ve chvíli, kdy se mu začaly dělat mžitky před očima. Okamžitě do plic nabral pořádnou dávku kyslíku a došlo mu, že ta bezostyšná erotická scéna, kterou dívka předváděla v jeho vlastní posteli, mu z hlavy vytloukla veškeré myšlenky spolu s krví. Vůbec nepřemýšlel, jen toužil ukojit tu bušící potřebu těla, která s ním začala cloumat tak mohutně, až nabyl dojmu, že se doopravdy chvěje.

Bleskurychle shodil ručník z beder a nechal ho dopadnout na zem. Překročil ho a třemi dlouhými kroky, dávaje na odiv své plné vzrušení, se ocitl nad postelí.

„Hmmmm…?“ zabroukala Sandra smyslně a vytáhla vlhký prst, kterým se právě dráždila uvnitř roztoužené ženské jeskyňky. Vztáhla ho k němu, v krásném obličeji výmluvný výraz. Fascinovaně se sklonil, obemkl drobný ukazováček potřísněný sladkým nektarem ústy a dychtivě ho začal olizovat. Pochopitelně mu to brzo přestalo stačit. Krev mu pulzovala v tříslech i podbřišku, až měl pocit, že se jeho mužství zmítané touhou musí během chvíle samo od sebe vznítit.

Poklesl v kolenou, položil paže na matraci a zabořil hlavu do vábivého dívčího klína. Poněkud netrpělivým pohybem, za který by se, být v tu chvíli víc při smyslech, pokáral, ještě o kousek víc roztáhl štíhlé nohy. Zaútočil lačnými ústy i jazykem na voňavou, vlhce lesklou a kluzkou štěrbinku, kterou v tu chvíli považoval doslova za svatostánek. Tyto dokonalé, něžné, a současně tak dráždivé ženské partie ho dokázaly vždy naprosto pobláznit.

Ano, zbožňoval ženská těla, ty jejich rafinované křivky a opojné vůně vlínající z hebké pleti. Nikdy se nedokázal dost nabažit měkkého lůna, do kterého se nořil, oblin plných ňader, jichž se dotýkal, a teplé pleti, kterou tak rád zkoumal jazykem i hbitými prsty.

Možná se se ženami nemiloval z lásky, protože propadnout zrádnému citu zvanému zamilovanost si zakázal už hodně dávno, ale rozhodně si byl jistý, že žádnou z těch, které prošly jeho postelí, nezklamal. Dával stejně hojně, jako si bral, dokonce možná i víc. Rád uspokojoval a s křehčím pohlavím uměl dokonale zacházet.

A ženy to věděly – od prvního očního kontaktu při seznámení přes důvěrně známou hru flirtu a svádění až do posledního vzdechu po kaskádě orgasmů nemohly být nikdy na pochybách, že je zkušeným, pozorným a vytrvalým milencem.

A snad i proto nyní, jakkoli se po dlouhé noci cítil znaveně, v tom vábivém klíně znovu ožil. Ano, skutečně to bylo jako znovuzrození, pocit vše přebíjející vášně, kdy existovalo pouze tělo, intenzivní sexuální zážitek a fyzická rozkoš…

Když se Sandra poněkolikáté s trhanými výkřiky zazmítala na vlnách vyvrcholení a pak mu vláčná a horká opět nabídla své sladké sametové záhyby k plenění, jeho sebeovládání se začalo postupně bortit. Nevydržel to a vzepjal se nad ní. Přišpendlil jí svou silnou rukou ladné bílé paže nad hlavou. Vzhlédla k němu očima pokrytýma mlhovinou chtíče a pootevřela měkké rty. Tolik mu připomněly ty druhé, naběhlé a vroucí, které ještě před chvílí líbal a sál, že hrdelně zachraptěl v návalu potřeby pohroužit se do ní a nechat se pohltit nádherným osvobozujícím vrcholem.

            Napětí v jeho údu dosáhlo maximální únosné míry. Dovolil si jen pár sekund na navlečení kondomu, a pak se na ni se zaúpěním svezl. Prudce, zkušeným klouzavým pohybem pánve do ní vnikl. Lehce vzkřikla vzrušením, když špičkou penisu neomylně našel ten nejcitlivější bod v jejím nitru a začal se pomalu pohybovat. Tak, aby ho masíroval až k zešílení líným, pomalým třením a přitom sám zažíval neskutečné návaly slasti, které ho pohlcovaly, jako by se nořil do husté bahenní koupele. Byly to pocity doslova božské, jedinečné, explozivní…

            I tentokrát se však dokázal k vlastní pýše udržet a dopřál Sandře další výbušný výstup na vrchol, než se sám uvolnil ve smršti detonujícího orgasmu. S chraplavým výkřikem povolil tvrdé napětí a nechal se unášet vzletným pocitem lehkosti a síly zároveň, když z jeho těla prýštila životadárná tekutina v mohutných proudech až do té poslední kapky. Ještě několikrát sebou škubl ve slastných dozvucích pominuvšího vrcholu a pak se zhroutil jako hadrový panák, zpocený a vyčerpaný až na samé dno, vedle ní.

            Cítil květinovou vůni vzlínající z její kůže a na tváři ho lehce šimraly jemné vlasy.

Nebe… tohle je nebe, běželo mu myslí. Přesně takové to musí být v ráji! A v tu chvíli upřímně záviděl těm, kteří se tam už ocitli…

 

**********

 

„Trochu přehnaně maskulinní,“ poznamenala Mádlová, když se opřela do černě natřených dveří s výřezem vyplněným čirým sklem, zatímco hodnotícím pohledem přelétla vybavení posilovny. „Cítím ve vzduchu čistý testosteron.“

Zato Drozd nad stroji používanými v 5P Fitness uznale pokývl hlavou. Rozhodně byly na mnohem vyšší úrovni než ty, jimiž byla vybavená posilovna, kterou navštěvoval on. „Vážně? A co ta kočku tam vzadu?“ ukázal bradou do kouta rozlehlého prostoru, kde na kyvadle poctivě dřela asi dvacetiletá dívka.

„Nejsem lesba,“ odfrkla si inspektorka a pohodila hustým ohonem. „A vůbec, co by na takové postřehy řekla tvoje sladká Naďa?“ dodala pak uštěpačně.

„Fakt, že mám přítelkyni, ještě neznamená, že jsem oslepl anebo podstoupil kastraci,“ odtušil nevzrušeně a prohrábl si rukou své trochu přerostlé tmavé vlasy, snad aby je uhladil.

„Tsss! Chlapi, co hned na všechno najdou odpověď, ve mně vzbuzují touhu použít zbraň,“ utrousila ještě Mádlová, když zamířili k recepci. Komisař už na to ale nestačil nic říct, protože se ocitli v bezprostřední blízkosti baru a jeho obsluhy.

Přistoupili k pultu oba stejně rázným krokem, jako by příchod měli nějak secvičený. „Dobrý den. Hledáme majitele, Vladimíra Pluháčka,“ zadíval se Drozd pevně na štíhlé děvče s veselými ohníčky v hnědých očích a platinovým mikádem. Zvedl přitom svůj průkaz. „Kriminální policie, komisař Drozd.“

„Inspektorka Mádlová,“ napodobila jeho pohyb plackou Karin.

Světlovláska odložila vysokou sklenici, kterou právě leštila plátěnou utěrkou. „Dobrý den,“ odvětila příjemně modulovaným hlasem. „Tak policie?“ zeptala se s mírným úsměvem, který Drozda přiměl také zvednout koutek úst, aby nevypadal jako bručoun. „Šéf by měl být u sebe v kanceláři, skočím vám pro něho,“ dodala a vyšla zpoza pultu.

„Půjdeme rovnou s vámi, ušetříme mu tak cestu. Navíc u něho budeme mít víc soukromí,“ rozhodl Martin, a recepční v černozlaté teplákové soupravě jen pohodila ramenem.

„Tak fajn, pojďte za mnou,“ kývla na ně a vykročila přes tělocvičnu. Po krátkém klepnutí na dveře vyzdobené plakátem s fotkou Ronnieho Colemana v době jeho největší slávy strčila hlavu do mrňavé místnosti osvětlené umělým světlem. „Šéfe, máte tady návštěvu. Komisař Drozd a ještě jedna paní od policie.“

Mádlová zakoulela očima a potlačila chuť nakopat tu holku do zadku, jakkoli byla milá. Prý paní! Martin, který její výraz okamžitě zaznamenal, se celkem neúspěšně pokusil skrýt uchechtnutí. Zamračila se na něho a rukou na svém krku naznačila vodorovný řez nožem přibližně v místech, kde měla ohryzek. Konejšivě ji poplácal po předloktí, a pak už na vyzvání sebevědomě vkročil do kutlochu, který byl tak neuvěřitelně zakramařený, že v něm téměř nebylo k hnutí. Kromě masivního stolu s počítačem se zde nacházelo několik vysokých polic přecpaných knihami, kupy různých odborných magazínů, válejících se prakticky na každém myslitelném místě, a neuvěřitelná změť dalších předmětů, vyskládaných na třech školních lavicích, jež se sem vešly snad nějakým zázrakem. Zeď naproti dveřím zdobila fotografie, na níž pózovala polonahá modelka v životní velikosti. Měla tělo bohyně a svůdně špulila dokonalý zadeček v upnutých šortečkách. Kromě ní na stěnách visela celá řada zarámovaných snímků z nejrůznějších sportovních i společenských akcí anebo plakáty znázorňující anatomii lidského těla. A úplně vzadu v rohu stála zastrčená kostra z umělé hmoty.

Pluháček si kriminalisty měřil ostřížím pohledem jasných, inteligentních očí, nyní lehce přivřených. Seděl za stolem, a třebaže tak mohli vidět jen horní část jeho těla, nebylo pochyb o tom, že tenhle muž svou posilovnu rozhodně aktivně využívá. Ramena, oblečená do bavlněné mikiny, prozrazovala skutečnou sílu, stejně jako hutné paže a hrudník, který rozhodně budil závist i u mnohem mladších mužů. Na Drozda s Mádlovou každopádně Pluháček udělal dojem.

Mohlo mu být k šedesátce, což prozrazovaly prošedivělé vlasy, vykukující zpod pleteného kulicha, který měl poněkud překvapivě naražený na hlavě, a vrásky brázdící jeho obličej. Ovšem celkově by mu hádali o několik let méně, zejména díky nesporně dobré fyzičce. Ruce podobné lopatám teď opřel do desky stolu a zvedl se. Nebyl to žádný dlouhán, vytáhlá Mádlová dokonce měřila v podpatcích o pár centimetrů více než on, ale to mu na impozantnosti nikterak neubíralo.

„Přejete si?“ pronesl hlubokým hlasem prozrazujícím zčásti zvědavost, ale také jistou stopu rozmrzelosti. S pozdravem se neobtěžoval. Patrně ho vyrušili od nějaké práce, a komisař celkem chápal, že z jejich návštěvy nehýká blahem.

Rozhodl se proto jít rovnou k věci a krátce představil sebe i svou kolegyni. „Přišli jsme vám položit několik otázek k vyšetřovanému případu.“

„Do toho,“ odtušil úsporně mohutný muž a máchl rukou k jedné z lavic, za níž byly zasunuté dvě odřené židle, už od pohledu značně nepohodlné. Přesto se však na nich usadili.

„Takže o co jde, panstvo?“ pozdvihl Pluháček ježaté obočí podobné koňským žíním. Také on se znovu posadil do svého polstrovaného křesla, které mu v tu chvíli Mádlová, již do zadku tlačila tvrdá dřevotříska, dost záviděla. „Za chvíli povedu trénink, mám maximálně patnáct dvacet minut.“

„Budeme struční,“ kývl Martin vstřícně hlavou. „Před několika dny zemřel za podivných okolností mladý muž, jmenoval se Robert Prudký. Cvičíval ve vašem fitcentru. Znal jste ho?“

Trenér zakroutil hlavou, aniž o tom musel dlouho přemýšlet. „Tohle jméno mi nic neříká.“

Drozd mu podal zvětšenou průkazovou fotografii mrtvého mladíka. „To je on.“

„Jo tenhle! No jo, ten tady párkrát byl. Objevil se teprve před pár týdny. Svý hochy znám, ale s tímhle jsem zatím neměl tu čest. A vy tvrdíte, že je po smrti? Došlo snad k nějaký nehodě? Nebo dokonce trestnýmu činu, když na tom dělá kriminálka?“ Zadíval se na oba policisty s otázkou v očích, a Mádlová se hned ujala slova.

 „Nic takového. Ten kluk umřel na selhání srdce. Stalo se mu to jen několik hodin po tréninku tady u vás. Někteří muži by asi prohlásili, že zemřel šťastný, protože mu srdce vypovědělo přímo při souloži, a asi pěkně žhavé, když ji nerozchodil. Pro jeho partnerku to ale musel být pořádný šok.“

„Fíha!“ vypustil ze sebe Pluháček. Odrazil se od stolu a široká záda přistála v opěradle křesla, které hlasitě zaprotestovalo pod váhou jeho svalů. „Královská smrt, řekl bych. Můj otec skončil podobně, ovšem v podstatně vyšším věku. Tenhle člověk mi nepřipadal vážně nemocný. Zas tak moc jsem si ho nevšímal, byl tady jen několikrát, a já mám hodně práce, ale zvedal slušný váhy a na první pohled se zdál v pořádku. Kam tím ale vlastně míříte a proč se na něho vyptáváte právě mě?“

„No, po pravdě jsme nevěděli, že k vám chodil jenom krátce. Měl u sebe zdejší permanentku, takže jsme předpokládali, že je tu dlouhodobým hostem. Nevíte, jestli se tady s někým znal blíže, nebo jestli ho sem třeba někdo nepřivedl?“

„Ne. Co si vybavuju, zas tak moc s nikým nekomunikoval a chodil vždycky sám. Odcvičil, prohodil sem tam pár slov a zmizel.“

„Ani mezi personálem neměl třeba kamaráda, kamarádku?“

„Pokud vím, tak ne. Když se tady objeví někdo nový, většinou se na baru anebo i přímo zeptám, co je zač. Nikdo z mých lidí neříkal, že tohohle kluka odněkud zná. Mladý si tu mezi sebou tykaj, on možná taky, ale blízko asi neměl k nikomu. Třeba nás našel na internetu, co já vím.“

„Hm… je to možné. No, co se dá dělat. Ale napadá mě jedna věc, když už se tady takhle bavíme,“ navázal komisař, „dokázal byste na člověku poznat, že používá steroidy a podobné nelegální látky ke zvýšení výkonnosti?“

Pluháček přimhouřil oči a jeho tváří se mihla zvědavost. „Pokud ho uvidím svlečenýho, pak existují jistý fyzický znaky, který můžou napovědět. Jizvičky na kůži, jak rychle rostl, nebo gynekomastie. I když ta sama o sobě ještě nic neznamená. Taky anabolický akné… Je toho víc. Hele, takovej člověk se nevyrýsuje. Silnej bude, to jo, ale ty svaly budou o ničem. Kdybych ho mohl pozorovat delší čas, asi bych si všiml, že jeho síla není úměrná svalovýmu rozvoji. A tak dále. U některých typů je to jasný okamžitě, to jsou vyloženě maníci, který vás bouchnou do očí. Ale je to i o fyzických dispozicích a genetice, ne každej bude mít sílu a nafouklý svaly, i když bude brát kdovíco. Ale podívejte, já nemám čas na nějaký chození kolem horký kaše. Chcete tím snad naznačit, že ten Prudký něco zobal?“ vystrčil bradu a zadíval se na Drozda pohledem, kterým ho důrazně vyzýval k odpovědi.

„Jste bystrý,“ odvětil komisař uznale. „V pitevním nálezu se uvádí, že v jeho krvi bylo zkombinováno celkem značné množství různých stimulačních látek, anabolik a tak dále. Všechny zakázaného charakteru a dokonce ani ne čisté. Podle stavu některých orgánů je musel užívat dlouhodobě.“

„Aha. Pochopil jsem správně, že měl nemocný srdce? V tom případě byl naprostý blázen, když do sebe cpal tyhle věci. Musel předpokládat, jak tím riskuje, anebo si minimálně připustit, co je to za nerozum,“ svraštil Pluháček čelo, na kterém se tak zvýraznilo několik vodorovných rýh.

„Je to trochu jinak,“ uvedl komisař věc na pravou míru. „Lze téměř s jistotou tvrdit, že Prudký o své srdeční vadě vůbec nevěděl. Nikdy se totiž neléčil u žádného specialisty a nemá o podobné nemoci záznam ve zdravotní kartě. Ty léky, co zneužíval a pravděpodobně si dávkoval sám podle vlastního uvážení, tak v téhle souvislosti hrozily dříve či později tragédií – a on neměl tušení, že k ní může dojít. My teď hledáme toho, kdo mu je dodával, a dost možná i jiným klukům, dokonce mladistvým,“ pronesl Drozd vážně a jak on, tak inspektorka na trenéra zaměřili pozorné pohledy.

Několik dlouhých okamžiků panovalo hutné ticho a nikdo z nich se ani nepohnul. Potom Pluháček přimhouřil oči do úzkých škvírek a založil si ruce na prsou. „A to ho chcete najít tady, u mě?“ otázal se pomalu a v jeho hlase se neomylně odrážel počínající vztek. Což ostatně dokládal celkový výraz jeho obličeje.

„A proč ne?“ upřela na něho Mádlová pohled podobný číhající pumě. „Spousta sportovců, a to na různých úrovních, si přece pomáhá k lepším výkonům nějakou formou dopingu. A řada z nich klidně sáhne po něčem ilegálním, když má tu možnost. Proč by někdo takový nemohl cvičit třeba u vás a nabízet to ostatním?“

Svalnatý muž po ní šlehl ostrým pohledem. „Cože?! Zakázaný anabolika? Steroidy? V mý tělocvičně? Zbláznila jste se, dámo?! To nepřipadá v úvahu! Nikdy bych to nepřipustil!“ zaburácel a bylo znát, že ho i jen náznak této možnosti upřímně rozzuřil.

„Nechtěla jsem vás z ničeho obvinit,“ hájila se okamžitě inspektorka. „Nemůžete ale uhlídat všechno…“

„Tak tohle je první a poslední, co hlídám! U každýho, zvlášť personálu! Kdyby se přede mnou někdo jen zmínil, že do sebe sype cokoli, jakýkoli svinstvo, o kterým tady teď mluvíme, zastaví se až pod příští tramvají! A to vůbec nemluvím o prodeji!“ přerušil ji kategoricky Pluháček zvýšeným hlasem.

„Ten člověk by se vám přece nemusel nutně svěřovat,“ namítla Mádlová, která se zjevně nehodlala vzdát. Drozd nic neříkal, pouze tu přestřelku sledoval a hodnotil pro sebe trenérovy reakce. Zdály se mu spontánní a upřímné. Tenhle člověk zřejmě opravdu nic nehrál.

„Žádnej z mejch kluků nezobe bobule! A nikdo tady nikdy neprodal ani dávku. Tohle do kulturistiky nepatří!“ opáčil nyní tvrdě starší muž a přes svou zavalitou postavu vyskočil obdivuhodně svižně z křesla. Energicky a se staženým obočím přešel kolem lavice, za níž si v ten moment Drozd s Mádlovou připadali jako dva žáčci, a trhl dveřmi. Bylo s podivem, že zůstaly viset na pantech. „Tak se podívejte třeba támhle na toho chlapa!“ otočil se k nim trenér prudkým pohybem těla a současně máchl paží kamsi do prostoru za svými zády.

Zvědavost komisaře přiměla k tomu, aby vstal a šel se podívat, co jim majitel fitcentra chce ukázat. A spatřil vysokého, mohutného muže po padesátce v propocené mikině, teplácích a s červeným šátkem na čele. Právě se za asistence dvou mladších mužů ukládal do robustního legpressu. Jakmile si Martin všiml zátěže, kterou měl naloženou, černé obočí mu vyletělo až do poloviny čela a zaujatě si promnul rašící strniště vousů na bradě. „Kolik tam proboha má?“ zeptal se s nepokrytým zájmem.

„Dnes zkouší sedm set pět kilo,“ odtušil upjatě Pluháček, v jeho hlase však zazníval hrdý podtón. Martin uznale kývl hlavou a sledoval přitom důkladné kolenní bandáže, které měly při té námaze chránit mužovy klouby před zhroucením.

Starší z dvojice mezitím pokračoval. „Před nedávnem to bylo šest set třicet. Trénuju Francina pětkrát v týdnu na mistrovství republiky veteránů a chceme se za tři roky dostat až na světový šampionát. Ten chlap to dokáže, to vám garantuju, a vyhraje! Ale čestně! Pouze tvrdou prací, díky poctivýmu tréninku, režimu, pořádnýmu žrádlu a sebezapření, který si nedovedete ani představit! Šestkrát denně jí, do toho musí odpočívat, znovu makat, přitom pořád dodržovat přísný pravidla, a roste, nabírá sílu! Bez nějakých podělaných steroidů! A jde to! Ten chlap si v životě nic nevzal, za to vám ručím. Vyrazil bych ho odsud na minutu, kdybych zjistil, že ano, a to se přátelíme roky! Tyhle svinstva jsem přes práh svojí posilovny nikdy nepustil a ani nepustím! Stejně jako každý jiný poctivý trenér.“ Píchl se špičkou ukazováku do hrudníku a zároveň Drozda s Mádlovou probodl rozlíceným pohledem. „A že bych takový marasty dodával mladým klukům, co mají celý život před sebou? Urážíte mě!“

Otočil se na patě a oddusal zpátky do své stísněné pracovny, přičemž hlasitě funěl. Rozhodně však ne námahou, zcela jistě za to mohlo spravedlivé rozhořčení.

Drozd si vyměnil pohled s Karin, která už dřív také vstala a teď mu nakukovala přes rameno. Než znovu vešli dovnitř za Pluháčkem a zavřeli dveře, nenechali si ještě ujít závěr zdánlivě zničující silové série. Svalovec s procítěným hrdelním řevem dokončil trénink, pak chrčivě zaúpěl a konečně nohy povolil. Poté, co mu oba mládenci pomohli ze stroje, zhroutil se se zdušeně pronesenou kletbou bokem na podlahu. Šílenec, blesklo Mádlové hlavou, avšak moudře mlčela.

„Sakra…To bylo!“ zahučel muž udýchaně, ale jeho hlas zněl veskrze spokojeně.

„Teda to čumím…“ zhodnotil jeho výkon s uznáním jeden z asistentů.

„To já taky,“ utrousil Drozd polohlasem. Pak se k celé scéně otočil zády a vrátil se do maličké místnůstky, jejíž majitel už opět zaujímal majestátní pózu za svým stolem. Upíral na své hosty příkrý pohled a silnými prsty přitom bubnoval do pevného stehna.

„Všechny, který tady trénuju, před dopingem důrazně varuju. Publikuju ve stejným duchu spoustu článků v odborných časopisech! Můžete nechat otestovat každýho člověka, který u mě maká. Klidně i mně samotnýho. Je mi to jedno, já mám svědomí čistý!“

„Ale u toho mrtvého kluka jste se spletl. Nepoznal jste, že něco bere,“ opřela se Mádlová o lavici, protože neměla sebemenší chuť sednout si zpátky do té tvrdé židle.

Pluháček se ještě víc zaškaredil a Drozd si pomyslel, že jeho kolegyně svými poznámkami dost riskuje. Raději do toho vstoupil, než dojde na ostrou výměnu názorů.

„Myslím, že není tak jednoduché během krátké doby něco takového poznat, to už tady zaznělo,“ obrátil se ke Karin a vysloužil si za to její nevraživý pohled. Nicméně mu přenechala slovo a nakonec byla ráda, že ji Pluháček zas něčím nezpražil. Byl dost silný soupeř i na její tvrdou povahu.

„U spousty dealerů je zasvěcenýmu člověku víceméně jasný, že sami zobou. Ti hajzlíci přijdou do tělocvičny, kde se vyloženě předvádí. Čekají, až někdo bude chtít vědět, jak přišli k takový síle. A pak někde v kavárně nebo jinde moc rádi ukážou, co a jak funguje, a udělaj si novýho zákazníka. Takový kluk od ochranky si chce rychle pomoct ke svalům a je snadný terč. Jenže toho nebere tak velký množství, není to levný špás. Takže to na něm není tak patrný,“ vysvětlil trenér trochu netrpělivě. „Ale abychom to nějak uzavřeli – tady nejste na správný adrese, pokud jde o nákupy steroidů a tak dále.“

 Drozd pokýval hlavou a maličko se zamračil. „Fajn, beru. U vás to nepadá v úvahu… ale kde se k tomu podle vás mohl Prudký dostat?“ navázal na jeho slova. Pluháček se poněkud vyzývavě ohlédl na hodiny, než odpověděl.

„Kde, kde… Kdekoli, bohužel!“ Zamával zeširoka rukama ve vzduchu. „Ty svinstva se k nám vozí ve velkým z Ruska, Bulharska, Rumunska, nebo i z Asie. Nějaký atašé v obleku od Armaniho klidně přiveze v kufříku dávky za milion, a projde mu to! Jsou v tom těžký peníze, celý je to jeden obrovský špinavý byznys. Ti hajzlové, co to prodávají, blbnou hlavy mladým klukům, a často dokonce i zralým dospělým chlapům, a co hůř, daří se jim to! Mají na svědomí nejen zničený zdraví těch, co to do sebe cpou, ale i jejich životy, krucinál. Nelegální doping, anabolický steroidy a tohle všechno je v dlouhodobým horizontu v podstatě zhoubný. Chlap, co chlap, berou to kolikrát dokonce i ženský…! Prostě cvok, který to bere, nakonec může klidně skončit na vozíku, sežraný zevnitř. Sám sebe dobrovolně zabíjí. A všude, i u nás, existuje spousta prašivejch gangů, který v tom čile podnikají, což je samozřejmě trestný…ale co vám to tu povídám. Tohle všechno vy přece moc dobře víte,“ potřásl hlavou snad na znamení marnosti.

Měl pravdu, věděli. Jenže to jim nijak nepomohlo k tomu, aby se pohnuli aspoň o kousek dál a objevili i sebetenčí nitku, která by je navedla na správnou stopu nějakého toho nelegálního distributora.

„A u nikoho jiného jste tady opravdu nepozoroval, že by něco užíval anebo třeba nabízel dalším lidem?“

„Nenabízel, protože kdyby ano, pamatoval bych si to a on taky. Ztřískal bych ho jako koně, že by na to nezapomněl do smrti, pokud by to přežil.“

Drozd při tak odvážném prohlášení jen lehce pozdvihl obočí a neubránil se drobnému úsměvu, zatímco Pluháček pokračoval.

„A jak jsem řekl, u mých lidí bych doping v žádným případě nestrpěl. Už by sem nikdy nesměli, kdybych jim na to přišel! Kšeft sem, kšeft tam, tady jde o zdraví, proboha. Samozřejmě taky svědomí a morálku! Jasně, občas se u mě asi ukáže někdo, kdo zobe, tomu nezabráním. Ale jestli se ptáte na někoho konkrétního, kdo by vám byl schopný s tímhle srabem trochu píchnout, tak já o žádným takovým nevím. Já sám se od těchhle věcí držím tak daleko, jak jen můžu. Odjakživa! Ale budete mě muset omluvit. Musím za Francinem, už tak začal s tréninkem beze mě,“ zadíval se znovu na nástěnné hodiny a rázně vstal, čímž rozhovor ukončil.

 

***********

 

Juliin neklidný spánek přerušilo jakési vzdálené bušení. Nějakou chvíli jí trvalo, než dokázala rozlepit víčka. Ložnice tonula v nezvyklé temnotě a její ospalé oči se rozkoukávaly jen velmi pozvolna.

Buch! Buch buch!

Co je to za rány? podivila se a rozhlédla se po přízračně tmavé místnosti. Když se duté zvuky ozvaly znovu, snad ještě důrazněji než dříve, došlo jí, že kdosi nejspíš tluče do tvrzeného skla vstupních dveří. Natáhla se k lampičce, aby rozsvítila. Zaslechla jen tiché cvaknutí vypínače, pokoj však stále halila tma. Asi žárovka, pomyslela si, a opustila lůžko. U dveří zkusila hlavní světlo, ale ani tentokrát neměla štěstí. Totéž se opakovalo na chodbě i na schodišti.

Neobvykle temný dům způsobil, že jí na pažích vyvstala husí kůže. Cítila se v něm zranitelná, což ještě umocnily další rány do vchodových dveří. Kdo je za nimi? A co jí teď v noci k čertu chce? A proč nefunguje ta zatracená elektřina?!

Znepokojení prostupovalo celým Juliiným tělem, jako by protékalo jejími žilami místo krve. Ale třebaže vnímala svůj strach, jedno věděla jistě: musí zjistit, kdo se to na ni dobývá.

Opatrně scházela stupeň po stupni dolů a přidržovala se při tom zábradlí. Bylo na dotek nepříjemně ledové, ovšem potřebovala ho, neboť jí cestu po schodech ztěžoval pocit úplné slepoty. Tiše přešla přes obývák a zastavila se několik kroků přede dveřmi, které ji dělily od předsíně.

Buch…

Zdálo se, že příchozí buď ztrácí síly, anebo vervu, protože do skla udeřil s mnohem menší energií, a pouze jednou. Julii napadlo, jak je nešikovné, že pod zastřešení, které kryje vstup, nemůže vidět žádným z oken.

Proti vlastní vůli pocítila úzkost, když se jen velmi pomalu přibližovala k předposlední bariéře, která ji dělila od neznámého tam venku v tmavé noci. Natáhla ruku a sevřela kliku. Chviličku zaváhala, než ji stiskla a pootevřela dveře. Nedokázala však přestoupit práh – najednou jako by ji cosi zadrželo na místě a odmítlo pustit dál. Snad strach?

„Julie… Julie…!“

Trhla sebou. Ten slabý, chraplavý hlas plný bolesti… Byl jí dobře známý, avšak nyní zněl tak cize, až zaraženě ztuhla.

„Jul…“

Robin. Konečně se tedy vrátil! Jenže uprostřed noci a dost pravděpodobně ve špatném stavu. Díky tónu, jakým zdušeně volal její jméno, o tom nebylo pražádných pochyb. Něco se mu muselo přihodit…

Neviditelná ruka, která ji až dosud držela na místě, náhle povolila, a ona prošla předsíní. Ve tmě nemohla spatřit za sklem žádný obrys postavy, přesto ji na okamžik zarazilo, že zírá jen do černočerných dveří.

„Robine?“ zavolala tenkým hlasem. Ale Robin ji i přesto slyšel a rozuměl jí.

„Jul… Jul, otevři mi… prosím tě,“ zasípal.

„Ano, ano… hned!“ Jak to, že nejsou v zámku klíče, kruci? pomyslela si zmateně. Vždycky je tam přece nechává povystrčené… Kam se poděly?!

Neměla však čas nad tím přemýšlet. Zvenčí znovu zaslechla Robinovy tiché prosby. Ani nevěděla, jak se jí nakonec podařilo otevřít, ale zvládla to. Těžké dveře se přiklopily ke stěně a Julie vyhlédla ven.

A v tu chvíli vykřikla. Její zaječení zaznělo jako výbuch třaskaviny uprostřed ztichlé pouště. A bylo ostré jako nůž.

Vytřeštěnýma očima hleděla do tváře svého manžela. Vypadal… jinak. A to nejen kvůli obrovské rozšklebené trhlině na hlavě, pokryté jak zaschlou, tak čerstvou krví, která potřísnila i jeho popelavý obličej. Stál jaksi nahrbeně ve zmačkaném obleku, který si na sebe vzal na sobotní ples, a ruku držel před tělem, jako by se něčemu bránil. Všimla si, že mu na prsteníku chybí snubní prsten, který nikdy nesundával.

To však nebylo podstatné. Robin totiž připomínal živoucí mrtvolu. Jeho zapadlé oči se zdály divoké a bělma měl zalitá krví. Pleť v tom podivném obličeji byla zbarvená do přízračného šedobílého odstínu a rty se zdály zcela bezkrevné. Celkově jí přišel jaksi menší… prostě jiný.

Vypadal doslova jako zombie.

„Julie…“ zašeptal ochraptělým hlasem, aniž pohnul rty, a vztáhl k ní ruku. Až teď si všimla, že jeho téměř bílé prsty jsou podivně pokroucené, jako v nějaké křeči.

Roztřásla se.

V té chvíli ji tou děsivou rukou překvapivě hbitě popadl okolo zápěstí a ona s hrůzou zjistila, že jeho kůže je studená jako led. Chtěla se mu vytrhnout, ale držel ji pevně. Pokusila se znovu vykřiknout, hrdlo však měla stažené, jako by jí kolem něho někdo omotal smyčku.

Nevydala ani hlásku.

 

**********

Pluháček seděl před ohromnou obrazovkou svého počítače, stojícího na stole, který byl přeplněný papíry, publikacemi a vůbec všehochutí dalších předmětů. Hleděl do textu, který běžel na monitoru, a v silných prstech přitom třímal umělohmotnou misku se směsí rýže a hovězího masa, do které pravidelně nořil lžíci. Zatímco obědval a současně se věnoval práci, kdosi krátce klepl na dveře jeho úzkého kutlochu a bez čekání je rovnou pootevřel.

Trenér vrhl na návštěvníka pohled. „Copak potřebuješ, Jardo?“ oslovil svým hlubokým hlasem Bitnera, který na to jen krátce pokrčil rameny a výmluvně se zašklebil.

„Ále, jdu na benč a potřebuju jištění,“ promluvil herec typickým chraplákem. „Chci zkusit, kolik si zvládnu naložit,“ zamrkal spiklenecky. „A zrovinka tam máš samý kočky. Sice se na ně moc hezky kouká, jenomže teď potřebuju pořádný chlapský ruce,“ pohodil bílou hřívou kamsi za svá záda a vrátil se očima k Pluháčkovi. „A dobrou chuť,“ dodal, když si všiml misky s jídlem.

„Jo, díky,“ zahučel Pluháček, odložil ji a začal vstávat. „Tak pojď, jdem na to!“

Oba muži vešli do tělocvičny a trenér přejel pozornýma očima celý její interiér. V tuto denní dobu zde trénovaly jen tři mladinké dívky a jedna atraktivní čtyřicátnice. K tomu na spinningová kola právě naskočila dvojice studentů. Typický podvečerní nával zaměstnaných, kteří se na trénink vrhnou po skončení pracovní doby, měl nastat až později.

Než se Bitner uložil na lavici, přikročil Pluháček k jednomu z děvčat. „Takhle ne,“ zarazil ho, když spatřil, jak stahuje horní kladku za hlavu. Dívka zmateně vzhlédla a upřela na něho tázavé čokoládové oči.

„Na tohle bacha, musíš to táhnout zepředu do půli prsou. Podívej, tohle je cvik pro oblast zádových svalů a největší díl práce udělá ten, který začne jako první. Takže ramena dolů, lopatky k sobě a teprve pak zabere biceps. A bradu nahoru.“ Uchopil madlo spolu s ní a názorně předvedl, jak cvik provést správně. „Jinak si můžeš hnout zádama, a máš po srandě,“ zabručel ještě pod vousy.

„Aha…“ špitla brunetka nesměle. „Já si to asi blbě zapamatovala.“

„To jo. Potřebuješ vojnu,“ zazubil se dobrosrdečně ramenatý muž a plácl vykulenou holčinu zlehka po rameni. „Ale neboj, já už na tebe dohlídnu.“

Pak rozvážně přešel k Bitnerovi, který mezitím zaujal potřebnou pozici, a postavil se nad zavěšenou činku. „Tak jedem, kamaráde,“ vyzval ho krátkým pokývnutím brady, když viděl, že je připravený.

Po první sérii herec funěl jako lokomotiva a v obličeji byl celý brunátný, ale bylo znát, že je se svým výkonem navýsost spokojený. A zátěž si hodlal ještě zvýšit.

Pluháček na to cosi pochvalně zamručel, a když pak Bitner s hrdelními výkřiky zvládal dalších několik opakování, doprovodil jeho snažení suchým: „No tak, jenom makej, makej, na flákání jsem tady já.“

„Že tě huba nebolí,“ zasupěl udýchaně druhý muž a povolil ruce v další pauze.

„Však mě znáš, já toho nakecám. Ale jde ti to skvěle, chlape. Takže si namasti svaly a ještě trochu přitvrdíme. To dáš.“

„Jasně,“ souhlasil Bitner stále ještě trochu zadýchaně. Pak si setřel pot z čela a opět odhodlaně uchopil studené železo. Pluháček s uspokojením sledoval, jak se jeho přítel pouští do další série s opět o něco vyšším závažím.

V tu chvíli práskly dveře od šatny a do prostoru posilovny vstoupil těžkým, kolébavým krokem statný pětatřicátník v teplákové soupravě, která na silných ramenou málem praskala ve švech.

Majitel tělocvičny držel bedlivou stráž nad hekajícím hercem, jeho oči se však stočily k nově příchozímu. Neznal ho, tím si byl naprosto jistý. A vůbec se mu nelíbil. Od prvního pohledu gauner, pomyslel si. Prasečí oči, asymetrická postava s nafouklými svaly především v horní polovině těla a špinavě blond vlasy, zkrácené strojkem tak, že mezi nimi prosvítala kůže. V obličeji měl usazený slídivý, vypočítavý výraz.

„Podívej na toho maníka,“ ucedil tlumeně k Bitnerovi a přitáhl si nezbytnou čepici níž do čela. Jeho oči jako by v tu chvíli pokryly mraky a obličej se svraštil. „Dám ruku do ohně, že to je ten samý, co ho tady před časem viděli moji kluci. Říkal jsem ti o tom, ne?“

Herec nenápadně natočil hlavu na stranu a mrkl směrem, kterým Pluháček ukazoval. Pak lehce přikývl. „Jo, říkal. Pamatuju se na to,“ zahuhlal polohlasem.

Trenér si mezitím stačil všimnout, že světlovlasý chlapík zcela ignoroval rozcvičení a rovnou přešel k benchpressu nedaleko toho, na kterém trénoval jeho kamarád. Ohrnul rty. Amatér, pomyslel si, a po očku sledoval, jak ten zavalitý člověk na tyč navléká jeden masivní kotouč za druhým.

Oba mladíci už seskočili z kol a nyní přešli k jednoručkám. Pluháčkovi neušlo, jak se jako jeden muž závistivě zadívali na celkem brutální váhu, kterou si blonďák naložil. A jak na sebe s jasnou frustrací v očích mrkli, když ji o chvíli později také dokázal zvednout…

„Sakra, potřebuju tak litr vody,“ zafuněl zrudlý a zpocený Bitner, zatímco zvedal tělo z lavičky. „Ale bylo to dobrý, ne?“

„To bylo, pořád jsi ve slušný formě. Jen tak dál,“ souhlasil trenér, a ačkoli také poodešel stranou, neznámého siláka ze zřetele nepouštěl.

A díky tomu o necelou půlhodinu později zpozoroval, že se k němu přitočili oba kluci, na které patrně udělal dojem silou stejně tak jako objemem svého hrudníku a bicepsů. Přestože je měl zahalené v bundě, bylo jasné, že nejde o vycpávky. Už proto, s jakými váhami si dokázal poradit. V Pluháčkovi minutu od minuty uzrávalo jisté podezření, ale jako prozíravý člověk a profesionál s ním nehodlal vyrukovat, dokud ho neměl něčím podložené. Což se může rychle změnit, pomyslel si, zatímco bokem sledoval, jak se trojice mužů dala do řeči. Nenápadně se přiblížil a natahoval přitom uši.

„Hele, jasnačka, že je to něco extra!“ naparoval se právě svalovec v upnuté černé mikině, přičemž se tvářil nadřazeně a tajuplně. „Prvotřídní růstový hormony, lidi,“ ztišil hlas do šepotu. „Akorát to, že jo, něco stojí, to je jasný. Ale jestli chcete bejt za frajery a balit baby na pořádný těla, musíte taky cálovat,“ promnul prsty ve výmluvném gestu.

„Kolik?“ vyhrkl dychtivě hubenější z chlapců, zatímco očima s toužebným výrazem visel na ramenou muže, který byl asi stejně vysoký jako on. Ovšem zato do šířky před ním měl značný náskok. A co teprve ta síla! dalo se snadno vyčíst z hochova obdivného pohledu.

Blondýn otočený k Pluháčkovi zády začal něco tlumeně vysvětlovat a vytáhl přitom z kapsy lahvičku a ještě cosi podlouhlého, zabaleného do hnědého papíru. Když mu zezadu na rameno dopadla těžká trenérova ruka jako kovadlina, trhl sebou a se zamračenou tváří se otočil k tomu, kdo ho vyrušil.

„Co votravuješ, blbej dědku?!“ obořil se na Pluháčka nevraživě. „Neser se do nás!“

Husté rozježené obočí se spojilo v jeden celek a obličej zbrunátněl. Akce, která následovala bezprostředně poté, byla velmi rychlá a dokonale účinná. Pluháček blonďákovi během vteřiny vytrhl z ruky předměty, které ukazoval studentům, a bez mrknutí oka ho zasáhl dobře mířenou ranou přímo na solar. Mladší muž překvapením a bolestí vytřeštil oči, zalapal po dechu, a pak se zlomil v pase. Těžké tělo bez jediného slova žuchlo na podlahu a chlapík přitiskl obě ruce na žaludek. Zakňučel jako podsvinče, načež se zkroutil do klubíčka.

Majitel tělocvičny si mezitím v klidu pročítal nápisy vyvedené drobným písmem na zabavených medikamentech. Neměl sebemenší potíže ihned pochopit, o jaké výrobky se jedná, ale stejně je zkoumal velmi pečlivě.

„Hajzle… zas… ranej…“ podařilo se dealerovi trhaně zasípat teprve po bezmála dvou minutách, kdy také učinil první pokus vstát ze země. Pluháček však zuřivě zaskuhraná slova zaslechl i přes své soustředění a okamžitě zareagoval svižným kopancem namířeným na břicho toho opovážlivce. S pohrdavým úšklebkem zaznamenal kvílivý skřek, když se špička jeho pevné boty zabořila do masa. Lahvička i ampule, které vyklouzly z papírového obalu, poté zmizely jediným rychlým pohybem v kapse trenérových sportovních kalhot.

Aniž si všímal kňourajícího svalovce pod sebou, obrátil se k oběma chlapcům a rázně, třebaže vcelku přátelsky, k nim promluvil: „Vy dva, běžte si radši po svým. A jestli vám můžu něco poradit, držte se od tohohle svinstva a šmejdů, který s tím mají něco do činění, co nejdál. Pokud chcete bejt pořádní chlapi a jste ochotní na sobě tvrdě zamakat, přijďte za mnou a vysvětlíme si pár věcí. Ale teď není správná doba, tak radši honem mažte.“

Kluci se pod jeho neústupným pohledem ošili a pak se zjevnou úlevou vyklidili pole. Pluháček si stačil všimnout, že v tělocvičně zůstal pouze Bitner, který všemu se zájmem přihlížel. Ženy totiž během rozepře kamsi zmizely zrovna tak jako studenti. Nedivil se jim, dokonce byl rád.

Shlédl k zemi právě v okamžiku, kdy se zpacifikovaný mladík začal opět hrabat na kolena. Připomínal nemotorného opilce a nepřestával vydávat zdušené steny, což Pluháčka jen utvrdilo v tom, jaký je to ubožák.

„Sakra… vrať… mi… mý věci…“ chrčel blonďák skrz zaťaté zuby a v jeho hlase se stále odrážela bolest po utržených ranách. „A… dělej…“ podařilo se mu konečně najít pohledem svého soka. V přivřených očích svítila nenávist, ponížení a vztek.

„Tak na to hodně rychle zapomeň, chcípáčku,“ promluvil trenér téměř blahosklonně. „A rovnou ti říkám, že jestli se tady ještě jednou ukážeš, vlastní máma tě nepozná.“

Druhý muž už napolovic stál, stále však nebyl schopný se docela narovnat. Nahrbený a s funěním křivil obličej v zuřivé grimase.

„Nevyhrožuj… kurva!“ vyplivl zdušeně. Nahnul se na stranu, a nebýt Pluháčkových dokonalých instinktů, možná by se mu podařilo skrýt nepatrný pohyb, při kterém z boční kapsy u tepláků vytasil vystřelovací nůž.

To ovšem netušil, koho má před sebou. A proto zavyl podobně jako postřelený jelen, když trenér zkušeně a na pohled jakoby mimochodem vykryl jeho útok důrazným výpadem, takže rukojeť vylétla ze sevření prstů a dopadla na zem několik metrů od dvojice.

Následoval pádný kopanec, který neomylně a tvrdě zasáhl blonďákova varlata. Postižený rozšklebil ústa v bezhlesém výkřiku, ve tváři vepsaný šokovaný výraz, jenž do značné míry připomínal mentální retardaci. Pluháček nezaváhal ani na vteřinu a natáhl se po paži, která ještě před pár sekundami svírala bodnou zbraň. Zkušeným hmatem ruku uchopil, a aniž se zbytečně rozmýšlel, jediným pohybem ji přes své koleno zlomil v lokti. Ozvalo se jen lehké křupnutí, po němž však následoval nelidský řev, utnutý tupou ránou. To ve chvíli, kdy definitivně uzemněný dealer upadl do mdlob a jeho mrtvá váha se už podruhé během krátké chvíle potkala s hrubě tkaným kobercem pokrývajícím betonovou podlahu.

            Pluháček si jen taktak neodplivl, když s hlubokým opovržením shlédl k té hoře falešných svalů. „Tohle si odskáčeš,“ utrousil, ačkoli druhý muž byl evidentně v bezvědomí. „Na starýho neozbrojenýho chlapa jdeš s nožem? Ale to máš smůlu, protože takový chudáky, jako jsi ty, já ještě pořád zmáknu s levačkou strčenou v nose!“

Zatnul pěsti, jako by se chystal k nové ráně, když vtom mu Bitner krátce poklepal na rameno. „Myslím, že má dost,“ upozornil přítele věcně a s výmluvným gestem ruky. „Bude lepší nechat ho naživu, než dorazí policajti,“ konstatoval pak s bohorovným klidem a potěžkal v dlani nůž s nebezpečně vyhlížející čepelí, který před chvílí sebral ze země.

Muž na podlaze cosi nesrozumitelně zaskučel, zřejmě se už přece jen začal pozvolna probírat.

„Jo…máš pravdu,“ uklidnil se konečně Pluháček a setřel si z čela pár kapek potu. „Půjdu je zavolat.“ Shlédl se znechuceným výrazem na klubko otlučeného masa, válející se u jeho nohou, a hlasitě přitom hvízdl. Odkudsi se okamžitě vynořil svalnatý pes a rychlostí blesku přeletěl rozlehlou posilovnu, aby se poslušně posadil k pánovým nohám. Sténající blonďák mezitím přišel jakžtakž k sobě a začal se mátožně rozkoukávat, přičemž se snažil tisknout kolena k hrudníku. Jeho mělký dech byl dosud přerývaný, což jen dokazovalo, že mu není právě do skoku.

„Hlídej ho, Lorde,“ přikázal trenér stručně a s uspokojením sledoval hrůzu v modrých očích muže, který si s upřímným děsem prohlížel vyceněné tesáky mohutného pitbula. Trenér by se nedivil, kdyby si přitom pustil do kalhot. Hrdina, pomyslel si posupně.

„Ty zuby umí používat moc dobře. Radím ti, mamánku, ani se nehni, jestli nechceš, aby se do tebe zakous! Mohl bys pak taky nadosmrti mluvit o oktávu výš. Některý tělesný partie mu totiž obzvlášť chutnaj.“ S těmito slovy se Pluháček suverénně otočil a oddusal do své kukaně pro vizitku s Drozdovým telefonem.

„Má pravdu, příteli,“ mrkl Bitner dolů s ironickým pousmáním a jeho hlas přitom zněl, jako když másla ukrajuje. „No, dneska máš holt špatnej den…“

 

**********

 

„Aby ses nezbláznil,“ zahudrovala a rázně trhla dveřmi. Před nimi stála neznámá dvojice – muž a žena. On byl poměrně vysoký, tmavovlasý, a v ostře řezané tváři měl usazený výraz, který pro sebe přeložila jako nesmlouvavý. Oči snad dokázaly vidět skrz člověka. Žena mohla být o pár let mladší než Julie, měla vysoko vyčesané blond vlasy svázané do ohonu a její hezká tvář prozrazovala inteligenci a rozhodnost.

„Dobrý den,“ pozdravili oba téměř současně.

„Jste paní Gitová?“ navázal hned muž.

„Ano, to bych byla,“ založila si ruce na prsou. Jestli jsou od Svědků Jehovových, vyrazím s nimi dveře raz dva, pomyslela si. Ne že by na to vypadali, ale člověk nikdy neví. V okamžiku ji však vyvedli z omylu.

„Komisař Drozd, kriminální policie.“

„Inspektorka Mádlová.“

Bez meškání předložili služební průkazy. Ani si je příliš neprohlížela, dobře věděla, jak tahle legitimace vypadá. „Aha… Dobrý den. To je v pořádku,“ mávla rukou směrem k průkazům a gestem ruky pozvala policisty dál. „Dáte si něco k pití?“ zeptala se jich v obýváku.

„Poprosím o vodu,“ požádala inspektorka. Komisař občerstvení odmítl. Okamžitě v ní poznal ženu, která v pondělí doprovázela Erika Gitu na policii. A to i přesto, že nyní vypadala přece jen o poznání unaveněji.

Jakmile Julie přinesla sklenici s minerálkou, svezla se do křesla a výmluvným pohledem vybídla kriminalisty, aby jí osvětlili důvod své návštěvy. Ihned její mimiku pochopili a komisař spustil: „Nejdříve bych vám chtěl sdělit, že jsme v pátrání po vašem muži zatím nebyli příliš úspěšní, bohužel. Ten případ jsme totiž dostali až včera po kolegovi, který náhle onemocněl. A jelikož paralelně děláme na něčem jiném, je to pro nás poněkud náročnější.“

A jéje, blesklo Julii hlavou. A je to tady, přesně o tomhle Erik mluvil. Nejsou lidi, nejsou peníze, nečekej zázraky… Ach jo. Pokusila se opanovat otrávený výraz, když pak zacílila pozornost na ty dva před sebou. „Aha,“ pronesla odtažitě. „Co jste mi tedy přišli říct?“

„Prostudovali jsme vaše oznámení a rádi bychom si osvětlili několik faktů, pokud to nevadí.“

„Do toho,“ pokrčila rameny.

„Tak nejprve: neměl váš muž – řekněme poslední týdny – nějaké osobní problémy nebo potíže v podnikání? Netrpěl nějakou nemocí?“

„O ničem takovém nevím.“

„A co jeho duševní zdraví?“

„Robinovo?“ užasla. „Tak to je v naprostém pořádku, docela určitě.“

„Takže neexistuje možnost, že by si třeba z nějakého důvodu mohl chtít sáhnout na život?“

Zamrkala a překvapeně přejela pohledem z komisaře na Mádlovou. „Cože? Tohle by mě nenapadlo ani ve snu. Ne, je to hloupost.“ V duchu se nad touhle šílenou možností sice ještě pozastavila, ale zdála se jí tak nepravděpodobná, že nakonec rozhodně potřásla hlavou, aby svá slova zdůraznila.

„Dobře,“ přikývl Drozd pozvolna. „Naposledy jste manžela viděla v sobotu pozdě večer na plese. Do protokolu jste uvedla, že mezi vámi došlo k hádce. Je to tak?“

„Ano, to je pravda. Celý ten večírek byl dost nepovedený, asi jsme radši měli zůstat doma, nebo aspoň já. Po té výměně názorů pro mě skončil a já už neviděla důvod, proč tam dál zůstávat. A tak jsem odjela domů spolu s kamarádkou.“

„Její jméno?“

„Olga Plívová,“ odtušila. „Na tom plese fotila. Ale ona u té hádky nebyla.“

„Nevadí,“ pravil nevzrušeně komisař. „Třeba se jí budeme potřebovat na něco zeptat. Kde bychom ji mohli najít?“

Přestože se jí do toho moc nechtělo, sdělila jim adresu Olinina ateliéru.

„Díky. Ta hádka s manželem byla ojedinělá, anebo jste mezi sebou měli nějaké dlouhodobější problémy?“ zeptala se nyní Mádlová. Julie se na ni zadívala a v duchu si pomyslela, že až se Robin objeví – tedy pokud se mu opravdu nic nestalo –, dá mu tohle všechno pěkně sežrat. Rozebírání soukromí s cizími lidmi jí vskutku lezlo krkem, a ačkoli to všechno bylo nejspíš potřeba, kdyby se byl normálně vrátil domů, nemusela by nic z toho, k čemu je nyní nucena, podstupovat.

Nejdřív ze všeho pevně stiskla zuby, až cítila, jak jí ostře vystoupily čelisti, a teprve pak se uvolila k odpovědi. „Zas tak ojedinělá nebyla,“ odvětila. „Měli jsme trochu krizi, už pár měsíců. Přišlo mi, že tím plesem tak nějak… vyvrcholila. A…“ zaváhala na pár vteřin, načež mávla rukou a s povzdechem větu dokončila, „… kromě toho jsem včera úplnou náhodou přišla na to, že si manžel našel milenku. Říkám vám to raději rovnou, protože tuším, že k něčemu podobnému budete směřovat další otázku.“

Mádlová s Drozdem si vyměnili pohledy. „Hm, tak to se nemýlíte. Kolega už totiž něco o mimomanželském poměru vašeho muže zjistil. A tvrdíte, že to víte od včerejška? Jakou náhodou jste na to přišla?“

Změřila si Drozda, který si opět vzal slovo, ostražitým pohledem a vysvětlila, jak nevěru odhalila. „Ale co o tom víte vy?“ zakončila svůj monolog otázkou.

„Máme iniciály té ženy a vyslechneme ji. Třeba něco ví.“

Tak to je Tecl o krok před vámi, napadlo Julii. Ale podle něho je Netolická k Robinovi nezavede a já nemám důvod mu nevěřit. Současně si pomyslela, že kriminalistům o Teodorovi nic povídat nebude. Je čistě její soukromá věc, že si najala detektiva, koneckonců oni se doposud moc nepředvedli. Kromě toho se skutečně nechtěla dotknout Erika a tihle dva by mu to jistě prozradili. A ještě navíc: jestli už něco mají, brzy budou stejně moudří jako ona, takže tím ani nic nezkazí. „Aha,“ odtušila tedy jen stručně a založila si paže na prsou. „Jsem zvědavá, na co přijdete.“ Beztak s ní budu mluvit dřív než vy, dodala pro sebe.

Komisař si ji přeměřil hloubavým pohledem a změnil téma: „Když odhlédneme od této záležitosti, co třeba nějací nepřátelé, spory, podezřelé aktivity, které se vašeho manžela týkají? Přímo, nebo nepřímo…“

„O ničem nevím,“ pohodila rameny. „Jeho podnikání vůbec nerozumím a netuším ani, s kým se obchodně stýká. Nepřátele asi nemá – o žádných nemluvil. Ačkoli je fakt, že jsme poslední měsíce komunikovali dost sporadicky.“

„Nevyhrožoval mu třeba někdo?“

„Jak říkám, já nic takového nezaznamenala.“

„Vraťme se ještě k tomu plesu. V kolik hodin jste ho s tou kamarádkou opouštěla?“

 „Přesně nevím…“ zamračila se při přemýšlení. „V jedenáct, půl dvanácté…?“

„Čím jste jela?“

„Braly jsme si taxi.“ Ani ji nepřekvapilo, že chtěl znát jméno taxislužby.

 „Když jste dojela domů, co jste dělala?“ pokračoval neúnavně. Bolest hlavy začala sílit, a tak si špičkami prstů promnula spánky. Kruci, už by jí mohli dát pokoj! Tímhle planým vyptáváním Robina určitě nenajdou, pomyslela si nevraživě. Což zčásti zaznělo i v jejím hlase, když odpovídala.

„Šla jsem spát. Byla jsem unavená a naštvaná. Taky už bylo dost hodin.“

„Chápu. Takže jste v noci už nikam neodcházela?“

Zvedla hlavu a zadívala se nejdříve na Drozda, pak na Mádlovou. „A kam bych podle vás měla jít? Říkám přece, že jsem byla utahaná!“ Znovu si je změřila, poněkud zmatená tím dotazem. „Proč se ptáte?“ V tu chvíli jí však došlo, kam asi míří, a nevěřícně rozevřela oči, takže najednou připomínaly dva kulaté talířky. „Počkejte… Snad se nedomníváte, že bych Robinovi třeba já nějak ublížila? To nemůžete myslet vážně!“ vzkřikla dotčeně a současně cítila lehké mrazení mezi lopatkami. Probůh, co to u Erika pracuje za amatéry?

„Nic takového jsme neřekli,“ odvětil klidně komisař. „Pouze jsem vám položil otázku. Musíme se zamýšlet nad spoustou eventualit.“

 

***********

 

Tahle tvář jí byla čímsi povědomá. Ovšem nebyla si vůbec jistá, zda ji na plese zahlédla, anebo se jí to vzhledem k nepřehlédnutelnému zevnějšku Netolické jen zdá. Každopádně nepatřila k chumlu ženštin, které Robina obklopovaly jako hejno hladových kvočen ve chvíli, kdy ho odvedl Erik.

Nyní mladou ženu přejela hodnotícím pohledem, do kterého k vlastní spokojenosti dokázala vtěsnat maximum opovržení. Dívka měla oblé boky, zužující se k štíhlému pasu, a bujná ňadra, která nespoutávala podprsenka. Přestože byla vyloženě slovanský typ s plnými růžovými rty a postavou jako přesýpací hodiny, nezdálo se, že by pod hedvábným overalem fialkové barvy ukrývala přebytečné tukové zásoby. Naopak byla dobře stavěná, velmi ženská – a velmi, velmi atraktivní. Její zjev byl naprostým opakem k tomu Juliinu. Ta se svým krátkým tmavým sestřihem, chlapecky štíhlou figurou a bez podpatků měřící jen něco málo přes metr šedesát představovala opravdový protipól téhle klasické krásy. Přestože Netolická působila veskrze něžně, vyzařovala z ní současně i vnitřní síla a energie. Julie nebyla na pochybách, že tahle žena je nabitá vášní a umí to dát pořádně najevo. V posteli docela určitě! Vmžiku zatoužila vytrhat jí těch pět milionů dokonale hebkých vlasů pěkně jeden po druhém…

„Paní Gitová?“ promluvila ta okouzlující bytost ve dveřích smyslným hlasem, položeným opravdu hodně nízko. „Přiznám se, že jsem tak trochu v šoku,“ dodala, ačkoli nijak šokovaně nevypadala. „Nejste totiž dnes první neohlášená návštěva spojená s Robinem.“

Julie zamrkala a polkla, aby ovládla hlasivky, které hrozily vybuchnout vysokou fistulí. Což by ji pochopitelně postavilo do role hysterky a úplně znemožnilo. Připomněla si, že nesmí podrazit Tecla, a tak poznámku té blonďaté bohyně přešla, jako by vůbec nepadla. Pohodila jen rameny, a teprve když získala pocit, že se jakžtakž opanovala, promluvila: „Docela mě udivuje vaše drzost, když takhle bez obalu přiznáváte poměr s mým mužem!“ Její hlas i tón studily jako chladné vody severních moří. Zjistila dokonce s úžasem, že vztek jí nějakým způsobem z hlavy vytěsnil tepající bolest, jež ji přepadla chvíli před Teodorovým odchodem.

„Tomu asi rozumím,“ odtušila Netolická neméně ledově. „Ale nemám důvod nic tajit před vámi ani nikým jiným. Jak jste se o mně vlastně dozvěděla? A co mi chcete?“

„Tak předně, vůbec vás nemusí zajímat, odkud o vás vím!“ odsekla Julie. „Jestli vám ale není jasné, co tady pohledávám, tak si asi stojíte na vedení, anebo vaše IQ patří k těm podprůměrným!!“

Blondýna na tu urážku nijak nezareagovala a místo toho si ladným pohybem založila ruce na impozantním poprsí. „Poslal vás snad za mnou ten Robinův kamarád?“ přimhouřila zkoumavě víčka.

„Cože?“ vypadla Julie na okamžik z konceptu.

„Tomáš Teodor,“ vysvětlila obratem Netolická, stojící dosud mezi zárubněmi jako vrostlá do podlahy. Nehnula se ze svého prahu ani o centimetr, snad aby dala najevo, že tohoto nezvaného hosta si do bytu vpustit nehodlá. „Ten, co se tu ukázal dnes dopoledne a ptal se po Robinovi,“ pokračovala. „Tvrdil, že bez vysvětlení zmizel a on o něho má strach. Jednou nebo dvakrát prý ho za mnou vezl, takže věděl, kde bydlím, a doufal, že bude právě tady. Vy jste s ním údajně vyrazila dveře,“ sjela Julii poněkud odsuzujícím pohledem blankytných očí.

 Hezká přesmyčka jména s příjmením a k tomu slušný výmysl, přebrala si její slova Julie. Ovšem jak vidno, zabralo to. Tecl se pomocí smyšlené pohádky dozvěděl všechno, co potřeboval… Pěkně mazaný chlapík! pomyslela si s uznáním. Ona sama si také dokázala obstojně vymýšlet, ovšem teď si připadala úplně vygumovaná a uvažovala, jak nejlépe zareagovat. „Vyrazila dveře?“ opakovala jako ozvěna čistě proto, aby získala čas navíc.

„No, ano. Říkal, že jste se s ním vůbec nehodlala bavit a zabouchla mu před nosem. A to se podle něho Robin neukázal tři dny v práci, nepřišel v neděli na tenis a k tomu má hluchý telefon! I já jsem se mu dneska už několikrát marně pokoušela dovolat. To vůbec neřešíte, co s ním je?“ Její výraz i postoj vyjadřovaly nepochopení s náznakem smutku. Julie si až teď všimla, že Netolická má bělma protkaná červenými žilkami. Neklamný důkaz toho, že tak nad věcí, jak se snaží vystupovat, rozhodně není. Nemohlo to být tak dávno, co plakala, třebaže to na zbytku její tváře nezanechalo žádné stopy. Přesto Julie nezměkla. Pro ni to pořád byla jen proradná osoba bez morálky, která vlezla do postele s manželem jiné ženy… A kdo ví, kolika dalších, o kterých ona neměla nejmenší tušení. S vizáží, jakou tahle Lada disponovala, jich mohla svést klidně desítky. Muži jí museli padat k nohám jako zralé švestky. Zaujala útočnou pozici a zamračila se.

„Jak se vůbec opovažujete posuzovat, co já řeším a co ne?! Soudit cokoli, co se mně týká?!“ vyštěkla s neskrývaným despektem. „Zrovna vy, která bezostyšně chrápete s ženatým chlapem?! Víte, co podle mně jste? Kurva!“ Vulgární nadávka z ní vyletěla s takovým gustem, až pocítila doslova fyzické uspokojení, když její jazyk, opřený do patra, zavibroval při vyslovení důrazného „er“... Kletba se odrazila od hladkých bílých zdí tak hlasitě, jako by Julie použila megafon.

Nestačila se však ani zarazit nad tím, jak během několika málo hodin zhrubl její obvykle umírněný slovník, protože ji Lada poplašeně popadla za předloktí a vtáhla, dost pravděpodobně proti vlastní vůli, do obdélníkové předsíně. Rychle za nimi zabouchla dveře a Julii ihned došlo, že nestojí o sousedský skandál, který jejím řevem každopádně hrozil.

„Kriste pane, přestaňte takhle křičet!“ stiskla si Netolická spánky zatnutými pěstmi a zatvářila se nešťastně.

Konečně se ta tvoje sebejistá póza začíná hroutit, pomyslela si Julie se škodolibou radostí. Snad i díky tomu, že svou sokyni vyvedla z míry, se přece jen sama poněkud uklidnila. Zběžně přelétla očima střídmě zařízenou chodbu zářící čistotou, ale hned se zase zaměřila na mladou ženu, která už povolila sevření, spustila paže podél těla a hleděla do Juliiny tváře se směsicí rozladění a bezmoci. Bylo očividné, že události dnešního dne na ni začínají i přes zjevně vrozenou rozvážnost opravdu doléhat a její psychika na to celkem logicky reaguje.

„Proboha, co po mně chcete? Abych Robina opustila? To nemůžu… Já ho totiž miluju!“ vypravila ze sebe nakonec Lada, když se ticho stále víc prohlubovalo a nepřátelská atmosféra mezi oběma ženami houstla.

„Ale, opravdu?“ opáčila s nepokrytou jízlivostí Julie. „Mám si snad z té vaší romantické lásky sednout na zadek, nebo co?!“

Netolická opět zamávala dvoumetrovými řasami. „Nechápu, proč tomu nevěříte. Ano, zamilovala jsem se do něho hned, jak jsem ho poznala.“

„To je tedy skutečně dojemné!“ vyjela Julie příkrým tónem. „Jenže jste jaksi zapomněla na jeden drobný detail: on je totiž už šest let ženatý se mnou!“ Uhodila se přitom sevřenou pěstí doprostřed hrudní kosti. Podprahově sice s jistým mrazením vnímala, že vzhledem k nastalé situaci možná řeší problém, který se brzy ukáže být nepodstatným, ale nemohla si pomoct. Potřebovala upustit páru, jinak by se pod tíhou událostí posledních dní už opravdu zhroutila. A tahle cizoložná děvka byla v každém ohledu tím nejlepším ventilem.

„To ano, ale není s vámi šťastný!“ zvýšila konečně světlovláska hlas, čímž jasně odhalila narůstající rozčilení.

 

**********

 

Převzal velení. Než se nadála, popadl ji okolo ramen a pod koleny a zvedl do náruče. Několika rychlými kroky překonal délku terasy a vešel do domu. Nechal dveře dokořán a rovnou zamířil k široké pohovce. Nedočkavě na ni Julii položil a netrpělivě strhl z ramen sako. Odhodil ho stranou jako nepotřebný kus hadru, kterým se pro něj v tu chvíli ostatně stalo, a přiklekl k ní. V měkkém světle slabé žárovky byla její pleť sametová, hladká a vábivá. A neskutečně krásně voněla. Po mandlovém mýdle a roztoužené ženě, která je připravená svou touhu ukonejšit a uhasit ryzím a jediným možným způsobem.

Vrhli se na sebe hladově a divoce. Přetáhl jí přes hlavu tričko a ona zaútočila na to jeho. Hrudník neměl přehnaně široký, avšak jeho svaly byly hezky vyrýsované a pevné a houština zlatavých chloupků na prsou podtrhovala nespornou mužnost. On se naopak popásal očima na jejích kulatých ňadrech se zašpičatělými růžovými hroty bradavek. Neodolal pokušení a bez váhání přes ně přejel klouby prstů. Okamžitě zareagovaly a Teo syčivě nasál vzduch do plic, protože ho ten jasně vstřícný signál, který vyslalo její tělo, odzbrojil. Najednou přestal spěchat. Zatoužil si užít každou chviličku a protahovat ji donekonečna.

Sklonil se a začal jemně sát oblý prs, pokrýval bílou kůži vlhkými polibky a pohrával si jazykem se vztyčenou bradavkou. Rukama jezdil po Juliině těle a nakonec jí naslepo stáhl kalhoty. Spolupracovala s ním, zvedla pánev a pak je netrpělivým pohybem kotníků skopla. Zůstala pouze v tenkých bavlněných kalhotkách.

Teo se na okamžik nadzdvihl a zápasil s opaskem u džínsů. Chtěla mu pomoci, ale prsty měla snad ještě neobratnější než on, rozechvělé touhou. Nakonec to zvládl sám, pásek rozepnul a přetáhl si džíny spolu s boxerkami přes boky. Přilehl k Julii na pohovku, aniž z ní spouštěl planoucí pohled. Tím pak sjel níže, jako by hodnotil její křivky, a z šedých očí se dalo zřetelně vyčíst, že to, co vidí, se mu moc líbí. Pomalu, skoro lenivě, zahákl ukazovák za lem bílých kalhotek a podíval se na ni, jako by očekával souhlas. Poskytla mu ho, aniž promluvila. O okamžik později už oba, nazí jako Adam s Evou, nenechavýma rukama vzájemně prozkoumávali ty nejtajnější záhyby svých těl. To její bylo pevné, přesto měkké a žensky zaoblené. Jeho naopak tvrdé a veskrze mužné.

Laskání a polibky se postupně slily v jeden vodopád rozkoše, stejně tak jako se o nějakou dobu později propojila jejich rozpálená těla. Teo do Julie vnikl jediným pohybem, bez zaváhání a najisto. Pohltila ho a sevřela, jako by k sobě patřili odjakživa. Stiskla víčka a prudce se nadechla, když ucítila jeho sílu pulzovat ve svém nitru.

„Podívej se na mě…“ zachraptěl a teplý dech zlehka rozechvěl vlasy okolo jejího ucha. Neodolala, otevřela oči a zadívala se do jeho tváře, změněné vzrušením a touhou. Teův pohled doslova žhnul a uzamkl ji svou silou a podmanivostí, takže by se od něho nedokázala odvrátit, i kdyby chtěla – ale ona si to nepřála. Takto bylo jejich spojení mnohem důvěrnější. Nebyl to jen erotický akt z náhlého popudu, pouhá živočišná záležitost. Byli propojeni hlouběji než fyzicky, jako by se skrz oči dotkly i jejich duše.

Julie v Teodorových zornicích četla blížící se vyvrcholení a sama vnímala, že její tělo je rovněž připraveno vystřelit v divoce slastném gejzíru kamsi do vzdálených výšin. Rozkošnické vlny se přes ni začínaly přelévat, jako by ji konejšil teplý příboj, a její dech zrychlil. Nedokázala zadržet přerývané steny, jež se jí draly z úst, až nakonec hrdelně vykřikla a zaryla Teovi prsty do bicepsů. To když už déle nedokázala ovládat prudké stahy jemných svalů a podlehla strhujícímu vzletu do sfér naprosté rozkoše.

Jako by čekal právě na tento moment, zatnul Teodor zuby, až se celý jeho obličej napjal a připomínal tvář bojovníka přesně v té chvíli, kdy uštědřuje svému protivníku osudnou ránu. Směsice napětí, uvolnění i extáze jeho výraz proměnil v typicky mužský škleb, charakteristický právě pro tyto intimní chvíle. Juliin pohled zněžněl, když si uvědomila jeho absolutní odevzdání. Ten tvrdý, bystrý a nesmlouvavý detektiv odhodil zábrany a poddal se okamžiku, v němž jsou si dva lidé tak blízko, jak je to jen možné…

KOUPIT KNIHU: www.nakladatelstvicas.cz/kniha/pouta-z-pavucin