„…život až na dřeň…ten vede mé pero…“

Sametová kůže

Prudce se posadila na posteli. Co ji to probudilo? Sáhla po budíku a zkontrolovala čas. Bylo něco po šesté, za okny ještě panovalo ranní temné šero, typické pro přelom zimy a jara. Budík měla nastavený až na půl sedmou. Do uší se jí náhle pronikavě zařízl ostrý zvuk domovního zvonku. Tak tohle ji vzbudilo!

Vyskočila z postele a popadla hedvábný župan, přehozený přes ratanové křeslo v rohu ložnice. Pospíchala dolů a cestou si jej převázala v pase. Kdo to může být, v tuhle hodinu?

V přízemí vyhlédla oknem malé pracovny a spatřila přede dveřmi siluety dvou lidí. Před domem kromě jejího vozu parkoval druhý, větší.          

„Kdo je to?“ zavolala oknem.

Obě postavy se pohnuly. „Kriminální policie. Paní Kaznerová?“

Srdce se jí sevřelo. Kriminální policie? „Ano.“

„Otevřete nám, prosím? Potřebujeme s vámi mluvit.“ Byl to pevný mužský hlas, jehož majitel byl zřejmě zvyklý vydávat rozkazy a dobře věděl, že svým verbálním projevem budí respekt.

„Už jdu,“ odpověděla přiškrceně. Přešla ke dveřím a pootevřela je na délku řetízku. „Můžete se prosím legitimovat?“ zeptala se opatrně.

Oba – muž a žena, oblečeni v civilu – vytáhli navyklým pohybem placky a přistrčili jí je k obličeji.

„Komisař Alexandr Jungr,“ představil se muž, kterému patřil ten hluboký, sebejistý hlas. V pološeru mu neviděla dobře do obličeje, ale stačila zaznamenat, že má pronikavé tmavé oči a ostře řezanou tvář s výraznými nosoretními rýhami. Ty oči připomínaly rentgeny a celý jeho obličej vyzařoval inteligenci a ještě cosi, co nedokázala pojmenovat. Podívala se na ženu, která se tvářila stejně neproniknutelně jako Jungr.

„Inspektorka Ziková,“ přidala se stroze. „Pustíte nás dál?“

„Ehm…“ mimoděk si přitáhla sporý župan k tělu. „O co jde? Nejsem oblečená…“

„To nám nevadí. Potřebujeme vám jen položit pár otázek,“ přerušila ji nekompromisně inspektorka. „Klidně se můžete jít obléknout, jestli chcete.“ Ziková měla zrzavé kudrnaté vlasy zastřižené do mikáda, velmi sebevědomý postoj a dokonalou vysportovanou postavu. A byla pěkně přidrzlá, pomyslela si Sára. Takhle jí poroučet v jejím vlastním domě! Nicméně se nezmohla na žádnou reakci.

Odjistila řetízek, otevřela a poodstoupila, aby mohli vejít. Komisař na ni zaměřil svůj tmavý, pátravý, až spalující pohled. Ošila se, ale neodvrátila. Ve světle dvou nástěnných lamp byla jeho tvář fascinující. Strohé rysy orámované rovnými černými, trochu delšími vlasy, výrazně tvarované rty – horní byl plnější a dodával jeho výrazu trochu panovačnosti. A hlavně ten pohled! Jako by jím propaloval díru přímo do středu jejího těla. Opět si mimoděk přitáhla jemný župánek, který jí toho teď víc odhaloval, než zakrýval. Uvědomovala si, jak jí zimou vystoupily bradavky. V tu chvíli se cítila skoro jako nahá. Na inspektorku se raději nepodívala, i tak z ní čišel odstup. Jungr na ni působil úplně jinak, jen ten pocit stále nedokázala uchopit.

„Pojďte… pojďte do obýváku. Omluvte mě na chviličku, jen si vezmu něco na sebe, je tady trochu chladno,“ pokynula jim ke křeslům a pohovce. Huso, co to žvaníš o chladu, jen přitahuješ pozornost k těm zpropadeným bradavkám! vynadala si okamžitě.

„V pořádku,“ odtušil Jungr, zabořil se do křesla a natáhl před sebe dlouhé nohy, zatímco Ziková zůstala stát před krbem a studovala fotky, které na něm měla Sára vystavené.

Vyběhla nahoru, vešla do šatny a rychle na sebe navlékla teplákovou soupravu. Ještě zkontrolovala, jestli Olivera to zvonění a hlasy nevzbudily, ale spal tvrdě spokojeným dětským spánkem. Dlouze se nadechla a sešla do přízemí. Teď se alespoň cítila trochu důstojněji. Až v obýváku si uvědomila, že ve spěchu zapomněla na podprsenku. Ach… Ale vracet se už nebude. Místo toho překřížila ruce na prsou v obranném gestu a vstoupila do místnosti.

„Co… co potřebujete?“ zeptala se nejistě.

„Znáte pana Kamila Kaznera?“ vystřelila otázku Ziková. Sára zaznamenala trochu překvapený pohled komisaře Jungra. Zřejmě byl zvyklý začínat výslechy osobně.

„No, samozřejmě.“ Co je to za podivnou otázku? „Je to… byl to můj manžel.“

„Byl?“ chytila ji za slovo inspektorka. Sára si opatrně sedla na krajíček pohovky.

„No… ano. Před dvěma týdny jsme se rozvedli.“

„Hm, tak to rozvod ještě nenabyl právní moci. Jak dlouho jste spolu žili?“ Ziková měla stále hlavní slovo.

„Brali jsme se před pěti lety, nějak tak. Ale poslední dva roky jsme žili odloučeně.“ Olízla si rty, měla dojem, že je má přesušené jako v největším mrazu. Mimoděk zaznamenala, že ji Jungr stále upřeně sleduje. To má být taktika, jak člověka vykolejit? pomyslela si. Jeden mluví, druhý tiše pozoruje reakce…? Dost dobře vymyšlené, na ni to rozhodně fungovalo.

„Proč jste se rozvedli až po dvou letech odluky?“

Sára se křivě pousmála. „Kdyby to bylo na mně, rozvedli bychom se okamžitě. O rozvod jsem žádala od chvíle, co jsem od něj odešla. On nechtěl. Nevím proč, protože na mně mu nezáleželo. Nejspíš mi chtěl jen dělat naschvály. Ale nedávno se mi sám ozval a souhlasil s rozvodem. Proč vás to zajímá?“

„Protože pan Kazner byl dnes v noci nalezen mrtvý.“ Jungr se poprvé zapojil a jeho hlas byl studený a ostrý jako rampouch. „V garáži svého, pardon, vašeho domu.“

Sáře vyschlo v krku a musela několikrát polknout. Široce otevřenýma očima těkala z Jungra na Zikovou a zpátky. „Mrtvý? V garáži?“ opakovala, protože jí scházela slova.

„Přesně tak. Někdo ho opakovaně udeřil do hlavy těžkým předmětem, patrně hasákem.“

Sára na něj beze slov zírala. „To je strašné…“ vypravila ze sebe po chvíli.

„Kdy jste se s panem Kaznerem viděla naposledy?“

„Ehm… kdy?“ Musela si odkašlat. „No, u soudu.“

„Pak jste s ním už nemluvila?“ Jungrův tón byl strohý a jí to kupodivu vadilo. Byl to cizí chlap, k tomu policajt, vyslýchal ji, a ji mrzí, jak suše s ní mluví? Kdyby aspoň nebyl tak sexy, prolétlo jí hlavou. I jeho jméno zní sexy. Alexandr, Alex… Hned se své myšlenky zděsila. Proboha, jak může v tuhle chvíli takhle uvažovat?!

„Paní Kaznerová?“ zopakoval úsečně otázku.

„Eh… promiňte. Ne, nemluvila.“

„Jste si tím jistá?“

Zvedla k němu oči a setkala se s temným pohledem pronikajícím až do její lebky. Neuhnul. Nevydržela ona, sjela očima k podlaze. Palcem v bílé ponožce obkreslila do hladkého dřeva kolečko. „Jsem. Vlastně ne…“ opravila se. „Ještě potom, když soud skončil. Přišel za mnou k autu. Chvilku jsme spolu… mluvili.“

„O čem?“ Bože, musí mít tak přísný, skoro odsuzující tón i pohled? Rozčilovalo ji to. A znepokojovalo.

„Záleží na tom?“

„Možná. Odpovězte, prosím.“

Přejela si dlaní po čele, odhrnula ofinu a zase ji nechala spadnout. „V podstatě o ničem. Byl… nepříjemný. Snad očekával, že mu poděkuju za ten rozvod. Urážel, pokoušel se mi nahnat strach.“

„Jak? Před čím?“

„Já nevím!“ vyhrkla prudčeji, než chtěla. Co proboha pořád mají? „Mluvil o tom, že u majetkového soudu se jen tak nenechá oškubat… Podívejte, já si opravdu nepamatuju, co všechno říkal nebo co jsem říkala já.“

Lhářko.

„Hm… Takže vám vyhrožoval ohledně majetku?“

„To ne, tak to nevyznělo. Spíš v tom smyslu, že to nebude jednoduché, prostě takové plané řeči. Nechtěl se dělit. Já o ten majetek nestojím,“ zdůraznila. „Jak vidíte, mám kde bydlet, mám čím jezdit, mám taky práci a nic víc nepotřebuju. Chtěla jsem jen… chtěla jsem už konečně být svobodná.“

„Spíš rozvedená, abychom si nepletli pojmy,“ utrousila ironicky Ziková.


*** 

 

!“ Otočil se na podpatku a vykráčel z místnosti se zády rovnými, jako by spolkl pravítko. Odevzdaně vzdychla, odložila hrnek zpátky na stůl a následovala ho. Kolem Moniky prošla s pokud možno bezvýrazným obličejem, nicméně Sutarova asistentka měla oči navrch hlavy, zejména poté, co se na ni šéf obrátil a suše oznámil: „Ať mě nikdo neruší, nepřepojujte mi ani telefony.“

„Ano, jistě…“ odkývala příkaz Monika a vyjukaně pohlédla na Sáru. Ta jen pokrčila rameny, sama netušila, co má očekávat.

Nechal ji projít do kanceláře a rázně zavřel dveře. Nenabídl jí, aby se posadila, a tak zůstala nejistě stát poblíž vstupu. Pozorovala, jak obešel svůj obrovský stůl a sehnul se k jedné ze zásuvek. Srdce jí poskočilo až do krku, když viděla, co z ní vyndal. A kruci! Zděšeně zírala na alkoholtester. Zapnul ho a upřel na ni dlouhý, výsměšný pohled.

„Zcela jistě víte, kolegyně,“ protáhl, „že alkohol na pracovišti je věc ošemetná a nepřípustná. Na vás je na první pohled patrné, že jste něco požila… A je mým právem, jakožto vašeho zaměstnavatele,“ odsekával jednotlivá slova, „vás podrobit zkoušce na alkohol. Prosím,“ podal jí tester. „Jakmile zapípá, foukněte. Tak dlouho, dokud bude vydávat signál.“

Nejistě došla ke stolu, protože on se nehnul z místa, jen stál s napřaženou paží. Převzala přístroj. Sutara se pohodlně usadil na židli, zkřížil ruce na břiše a pobaveně ji sledoval. „No tak?“ pobídl ji, když se k testování neměla.

Matně tušila, že na obdobný test má zaměstnavatel právo, ale neměla ponětí, jak by měl proběhnout. Nicméně jí bylo jasné, že odmítnout ho nebude mít žádný význam, Sutara určitě dobře ví, co si může dovolit. Byl příliš opatrný, natolik ho znala. A ona byla jasně v nevýhodě.

„Vážená dámo,“ povzdechl si znuděně. „Něco vám ocituji,“ dodal a spustil plynně: „Podle paragrafu sto šest odstavce čtyři písmene ‚i‘ zákoníku práce je zaměstnanec povinen podrobit se na pokyn oprávněného vedoucího zjištění, zda není pod vlivem alkoholu. Mohu pokračovat, ale věřím, že to není nutné. Tudíž – prosím, dejte se do toho!“

A jsem v háji, napadlo ji.

Odevzdaně se nadechla a přiložila náustek ke rtům. Dlouze foukala, dokud zvukový signál neztichl. Na displeji problikávala nula, ale vzhledem k tomu, jak vypadala ráno a jak se ještě teď cítila, se tím nenechala zmást. Raději tester podala Sutarovi.

Vzal si jej od ní, a než pohlédl na výsledek, poťouchle se na ni zašklebil. Pak se přesvědčil o výsledku měření. Obočí mu vylétlo vzhůru. „Ojojojooj!“ zakroutil hlavou a zamlaskal. „Tak vy chodíte do práce pod vlivem alkoholu, madam Kaznerová?“ promluvil sladce a obrátil k ní přístroj tak, aby viděla na displej.

Panebože. 0,6 promile! Byla by odpřisáhla, že tolik nenadýchá, ale jelikož měla na včerejší večer okno, nemohla vědět, kolik toho vlastně zkonzumovala. Nejspíš mnohem víc, než předpokládala.

Nasucho polkla. Co teď? Může ji vyhodit? To by byl celkem průšvih… Kdo by ji pak zaměstnal, kdyby uvedl, že ji propustil pro pití na pracovišti?

„Tak co mi k tomu řeknete?“ Jeho hlas zněl, jako když másla ukrajuje.

„Já… nic,“ rozhodila ruce v bezmocném gestu. Přistižena při činu, čekající na pranýř, napadlo ji. „Včera jsem byla v restauraci. Vypila jsem asi trochu víc vína. To je jen zbytkový alkohol. V práci jsem nic nepila.“

„Hmmm,“ pokyvoval hlavou, na rtech mu stále pohrával panovačný úsměv. „To není moc přijatelná omluva, že? Dle zákona to na situaci nic nemění.“

Do prdele se zákony, vykřikla, samozřejmě jen v duchu.

„Tak jak to vyřešíme, co?“

Pohrává si se mnou jako kočka s myší. Zatraceně! Nebo ještě lépe, jako pavouk s mouchou – chvíli před tím, než ji omotá do svých smrtelných lepivých nití. A já nemám nic, čím bych se mohla bránit. To je tedy situace!

„Vidím, že vaše jindy proříznutá pusa nemá odpověď,“ jeho hlas zněl jako spokojené mručení.

Ty hajzle! pomyslela si procítěně. Raději dál mlčela, protože si nebyla jistá, co by z ní vypadlo.

„Jistě velmi dobře víte, že alkohol na pracovišti je hrubým porušením pracovní kázně. A že za to vás mohu samozřejmě propustit, že?“ pronesl sladce.

„Ehm…“ odkašlala si, protože zjistila, že se jí hlas někam vytratil. „Něco jsem o tom slyšela.“

„To je dobře. Já znám zákoník práce i pozpátku, madam,“ opřel se do svého pohodlného koženého křesla a tentokrát spojil ruce s propletenými prsty v týle. Samolibost z něj přímo kapala. „Takže co s tím? Vy asi práci potřebujete, jako samoživitelka, že?“ přímo předl.

Na co si to hraje? Tak ať mě prostě vyrazí a je to! Nenáviděla se za svou bezmoc. Nenáviděla jeho za roli, do které ji dostal, i za to, jak si to teď užíval. Nenáviděla Igora, že ji včera přemluvil na tu pitomou schůzku.

Konečně se jí podařilo najít ztracený hlas. Rozlepila suché rty. „Proč se ptáte na to, co víte? Jestli mě chcete vyhodit, udělejte to.“

Proboha, vážně to řekla?!!

Jo, a pěkně slovo od slova. A teď se děj vůle Boží.

Sutara se v křesle uvolněně zhoupl, chvíli si ji měřil zpod přivřených víček a nakonec se plavným pohybem předklonil, ruce opřel v loktech o stůl a ukázal na ni spojenými ukazováčky.

„Můžu to udělat. Ale uznávám, že vaše práce je dobrá, dokonce víc než dobrá. Jste schopná designérka a výpověď bych vám opravdu dal docela nerad. Tedy, jen kdyby opravdu nebylo zbytí,“ zdůraznil.

Hleděla na něj překvapeně. Nejméně ze všeho by teď očekávala uznání své práce. Co to hraje za hru?

„Proto se dohodněme jinak. Zapomenu na to měření i výsledek, který vás usvědčuje z podnapilosti na pracovišti. Smažu to,“ máchl rukou, jako by utíral pomyslnou tabuli. „Práci vám nechám,“ zatvářil se blahosklonně. „A vy se mi za to podrobíte.“

V hlavě jako by se jí rozletěla bomba. Civěla na Sutaru nejdříve nechápavě, a pak se v jejích očích odrazila užaslá obava, že ho pochopila správně. On na ni hleděl klidně, uvolněně se znovu opřel do opěradla a očima ji vyzýval k odpovědi.

„Co… cože? Co tím myslíte?“ zakoktala chraplavě.

„Myslím, že mi rozumíte dost dobře,“ parodoval její vlastní větu. Jako by ji pronesla v minulém století, ne před několika málo minutami. Jeho hlas jí rezonoval v lebce. Samozřejmě že mu rozuměla, jen si to nechtěla přiznat.

„Spíš vidím, že to už vážně přeháníte,“ pronesla nevěřícně. „Máte snad na mysli… tedy… myslíte…“ nevěděla, jak to vyjádřit, hledala správná slova.

„No, vidím, že vám musím trochu pomoct. Mám na mysli normální, běžnou, z vaší strany zcela dobrovolnou soulož.“ Namířil ukazovák na pohodlný, široký gauč v černé kůži, který zabíral velkou část stěny nalevo od psacího stolu. „Případně, pokud byste tomu dala přednost, můžete soulož,“ labužnicky si olízl rty, „nahradit felací.“

„Fe… co??!“ vyjekla zděšeně. Opravdu se jí to jen nezdá?

„Má drahá, felace neboli lidově kouření, pokud vám dělá problém názvosloví. Zkrátka, můžete mi vysát penis, je-li vám to příjemnější než klasická soulož. Budu velkomyslný a nechám to čistě na vás. Asistentka má příkaz nepřepínat telefony ani nepouštět návštěvy. Je velmi spolehlivá a poslušná. Ví proč. Takže nejsme a v příští mnou určenou dobu nebudeme rušeni.“

Měla pocit, že se jí nedostává vzduchu v plicích, před očima se jí udělalo černo.


*** 

 

Alex pravou dlaní lehce přidržoval volant, levou ruku měl loktem položenou na okénku a opíral se klouby prstů o bradu.

„No, začíná se nám to pěkně zaplétat,“ přemýšlel nahlas. „Kaznerová je z toho venku, to nám potvrdilo celkem pět lidí, kteří ji včera v nemocnici viděli nebo s ní mluvili. Další na seznamu – Krška – neměl motiv, aspoň o něm v tuto chvíli nevíme. Ale něco ti mi na tom chlapovi smrdí. Ještě ho musíme pořádně proklepnout. Mám pocit, že něco tají, ale nevím co.“

„To jo, taky si myslím,“ zahučela Ziková a strčila si do pusy poslední kousek čokoládové tyčinky, kterou si koupila v nemocničním automatu.

„Jak se tím můžeš pořád cpát a přitom zůstat jako lunt?“

„Moje tajemství spočívá v každodenní dřině na běhacím pásu a kvalitním sexu. Díkybohu je aspoň jedno z toho příjemné,“ ušklíbla se na něj, zmuchlala lesklý obal do kuličky a zahodila ji do popelníku.

Uchechtl se. „Odkdy je ti příjemný běhací pás?“

Ziková protočila panenky. „Jsi naprosto nemožný.“

„Děkuji za kompliment.“

„Kdyby sis ty aspoň občas dopřál opravdový živočišný sex, třeba bys byl snesitelnější. Z nedostatku šoustání lidi blbnou, víš to? Chlapi především.“

Střelil po ní pohledem. „Odjakživa mám slabost pro vulgární ženy,“ odtušil ironicky. „À propos, co ty víš o mém sexuálním životě?“

„Nic, ale myslím, že se momentálně odehrává hlavně ve virtuální rovině. A to obvykle tehdy, když přemýšlíš o naší milé podezřelé. Madam Kaznerové, kdyby ti to zapalovalo pomaleji.“

„Myslet znamená houby vědět,“ odrazil klidně její narážku. Nicméně její instinkt a sledovací talent musel obdivovat. Je opravdu dokonalá pozorovatelka. Svou profesi si vybrala dobře. I když by si mohla odpustit rozbor jeho osobnosti a erotických fantazií. Zejména, když se tak skvěle trefuje přímo doprostřed terče.

„Pche,“ sykla přezíravě. „Já vím své.“

„Byl bych daleko raději, kdybys věděla, kdo nám to tady vraždí.“

„Tak tohle bohužel opravdu nevím,“ přiznala pochmurně a nakrčila nespokojeně čelo. Opravdu ji dost užíralo, že s případem dosud nepohnuli, a také skutečnost, že mají další mrtvolu. Už proto, že by ráda konečně sklidila vavříny za první vyřešený případ.

„Souvislost je jasná, koneckonců ti dva k sobě nějakou dobu patřili,“ navázal Jungr. „Ale zatraceně, chybí jakékoli pojítko, u obou je motiv jen dohadem.“ Zamyslel se. „Já bych vsadil na ty prachy. Někoho, kdo o nich ví, pořádně žere, že je nemá. Kazner je musel někam hodně dobře ulít. Možná tušil, že by po něm někdo mohl jít. A ten někdo je teď usilovně hledá. Takže nejdříve Kazner, potom jeho milenka…“ na okamžik strnul, když si uvědomil, ke komu tyhle nitky mohou vést. Neměl k tomu žádný důvod, aspoň si to namlouval, ale srdce mu sevřelo cosi, co nezažil od doby, kdy pohřbil svého psa, a to už bylo pěkných pár let. Od té doby se o nikoho nebál. Nepěstoval žádné blízké vztahy, které by ho mohly emočně oslabit. A přesto, když teď sledoval směr svých úvah, pocítil obavy. O někoho konkrétního. O ni.

Krucinál!

„Copak?“ vyrušila ho ze znepokojivých myšlenek kolegyně s neskrývaným posměchem v hlase.

„Eh… zamyslel jsem se…“

„Zase ti vidím až do žaludku. Napadlo tě, stejně jako mě, že pokud Kaznera neoddělala jeho ženuška, hrozí teď něco jí, mám pravdu?“

„Jo, přesně to,“ pokrčil rameny. „Co je na tom divného? Ty snad bažíš po třetí vraždě? Já tedy vůbec.“ Mezi obočím se mu prohloubily dvě kolmé vrásky a zdůraznily tak chmury, které se mu honily hlavou. „Už bych toho vraha chtěl vidět pěkně se želízky na rukou a za mřížemi.“

„Jo,“ vzdychla unaveně. „Mluvíš mi z duše.“

Na stanici dojeli ve svorném mlčení.


***

 

Seběhla ze schodů. Pohovka byla prázdná a z předsíně zaslechla hlasy. První patřil Oliverovi a druhý… Och bože! zaúpěla v duchu a chytila se nešťastně za hlavu. Jen to ne!!! To nemůžu zvládnout!

Pocítila vnitřní zlost a taky zmatek, jak se má zachovat.

Nicméně než stačila vypáčit na rty úsměv nebo alespoň zamaskovat silnou nelibost, která se jí samovolně odrazila v obličeji, stála tváří v tvář své matce. Ta ji sjížděla kritickým pohledem svých tvrdých modrých očí rámovaných výraznými řasami i líčením. Platinově odbarvené vlasy měla dlouhé k ramenům a precizně sestříhané do slušivého mikáda s delšími prameny vepředu. Jako vždy přitažlivá, s pletí téměř bez vrásek, štíhlá a pečlivě oblečená do modrých, perfektně padnoucích pouzdrových šatů a splývavého bílého svetru. A to dokonce i přesto, že loni překročila šedesátku a ve tváři jí seděl obvyklý zatrpklý, podmračený výraz. Sára zaznamenala, že se od jejich posledního setkání vůbec nezměnila. Zato ona sama si připadala tak nějak pomuchlaná a na svých šestatřicet unavená a opotřebovaná. Uvědomila si, že by potřebovala minimálně rozjasnit pleť peelingem a přidat trochu make-upu, a její vlasy také přímo volají po návštěvě kadeřnického salonu. Snad ještě nikdy nezanedbávala svůj vzhled tak jako poslední dobou. A že to bylo vidět.

„Taky tě ráda vidím,“ ohrnula matka rty, a dala tak najevo, že si všimla dceřina nepříjemně zaskočeného výrazu a rovněž že ji to patřičně uráží.

„Eh… ehm…“ vykoktala Sára. „Měla jsi raději zavolat předem, nejsme připravení na návštěvu.“

„Jsem tvoje matka,“ zareagovala starší žena uraženým tónem. „Tak jaká návštěva?“

Oliver postával trochu rozpačitě na dva kroky za svou babičkou. Nebylo divu, prakticky se nevídali, byla pro něj vlastně cizí paní.

„Olíku, běž se dodívat na ten film,“ pobídla ho Sára. „My si s babičkou půjdeme dát kávu…“ Uvědomila si, že se blíží doba oběda a nevítané vyrušení ji tak ještě více rozladilo. No, bude muset zvládnout vaření i pod matčiným kritickým okem. Nic jiného jí ostatně nezbývá.

„Hm, tak jo.“ Chlapec odběhl a Sára si byla jistá, že se mu značně ulevilo. Bylo zřejmé, že vůbec nevěděl, o čem se s její matkou bavit, ačkoli jindy byl výřečný až příliš. A ona mu to rozhodně nijak neulehčovala.

„Tu babičku si vyprošuju!“ prskla matka dotčeně a přihladila si rukou účes.

Sára nepřátelsky založila ruce na prsou. „A jak ti má tedy Oliver říkat?“

„Klidně paní Zlato,“ našpulila rty.

„Á?“ vydechla nevěřícně v odpověď. „Křestním jménem? A nebylo by lepší rovnou paní Dunková? A rozhodně by ti měl vykat, viď?“

„Já nemůžu za to, že sis udělala děcko,“ zpražila dceru studeným pohledem. „Nejsem žádná babička! Pche!“ Zatvářila se, jako by to oslovení bylo zdrojem nějaké obzvlášť nepříjemné kožní nákazy.

„Je úžasné, jak vřelý vztah máš ke svému jedinému vnukovi,“ potřásla Sára hlavou. Nebylo to pro ni žádné překvapení a vlastně ani nestála o to, aby se matka Oliverovi nějak vnucovala, ale tak otevřený odpor byl přece jen trochu moc.

„To snad nebudeme řešit. Moje děcko to není,“ odsekla matka. „Že bys mě pozvala dál?“ přehodila si řemínek kabelky z ramene do ruky, zakývala s ní a vyzývavě se na Sáru zadívala.

„No jo… jasně. Pojď si sednout…“ obrátila se k ní Sára zády, udělala osvobozující otrávený obličej a posunkem ruky matku pobídla, aby ji následovala. Ta vyrazila rázným krokem dovnitř a přitom se bedlivě rozhlížela kolem sebe.

Sára zapnula espresso a po očku sledovala svou rodičku, jak očima hodnotí její obývák a obchází zařízení – to vše, aniž se posadila. Olivera ignorovala.

Ani mu nepřivezla čokoládu, pomyslela si hořce Sára. Prostě nic. Je pro ni vzduch. Koneckonců jako já. Přijela se podívat, jak se mi daří ve světle nepříjemných událostí posledních týdnů. Přesvědčit se, že se cítím bídně a je mi ještě bídněji… a že na to vypadám. To se jí tedy splnilo. Pohlédla na sepranou teplákovou bundu a legíny, do kterých byla oblečená, dobře si vědoma toho, že její obličej nese stejné známky opotřebení. Byla z nevítané návštěvy své matky doopravdy znechucená a jen doufala, že nebude mít dlouhé trvání.

Mlýnek v přístroji začal drtit kávová zrna, Sára mezitím připravila do konvičky mléko a zkontrolovala, zda je v cukřence cukr a není-li náhodou ztvrdlý. Nač matce dobrovolně poskytovat důvody ke kritizování? Beztak si sama najde dostatek jiných.

Odolala pokušení matčinu kávu pořádně osolit, naskládala šálky na dřevěný tác a všechno odnesla k jídelnímu stolu. Matka se mezitím posadila na krajíček židle, skoro jako by se něčeho štítila.

„Ty tady asi moc často neuklízíš, jak se tak rozhlížím. Co?“ začala uštěpačně s pohledem upřeným na kuchyňské okno. Sára se nepotřebovala dívat, na co naráží – věděla, že na oknech je po zimě nános prachu a špíny, který opravdu nestačila umýt. V současné době jí to navíc připadalo úplně malicherné, měla tolik jiných starostí. Snad i proto nechala matčinu poznámku bez reakce.

„Mléko, cukr,“ položila na stůl porcelánové nádobky, jako by měla v uších špunty. Uvědomila si přitom, že vůbec neví, jak její matka pije kávu. Jak to je absurdní, pomyslela si.

„Děkuju,“ natáhla se matka upjatě pro hrneček a než si do něj vmíchala lžičku cukru, pečlivě si ho prohlédla. „Měla by sis vyčistit myčku,“ upozornila Sáru. „Máš tady nějaké zbytky prášku nebo co…“ vytáhla z kabelky papírový kapesníček a pečlivě setřela neviditelný flíček.

„Budeme mluvit o tom, v jakém stavu mám nádobí a myčku?“ postavila se do opozice. Ani trochu neměla chuť popíjet kávu se svou matkou a nechat se peskovat, jako by byla malá. A navrch pak ještě konverzovat o nepodstatných věcech.

„Nebylo by to zapotřebí, kdybys pořád nebyla takový flink. Odjakživa jsi po svém otci a vidím, že se to nezměnilo,“ zpražila ji matka.

„Ty sis ho vzala a měla jsi mě s ním, takže mi prosím vlastnosti, které jsem po něm možná zdědila, nevyčítej!“

„Pche… zbabělec raději spadl z nějaké hloupé skály, než aby se postaral o rodinu,“ zamračila se opovržlivě.

„Byl horolezec. Nepředpokládám, že to udělal naschvál nebo aby tě naštval. Byla to tragická nehoda.“

Ale možná to opravdu udělal… kvůli tobě. Asi bych se mu ani nedivila, pomyslela si Sára. Vzpomínky na otce měla dost zamlžené. Zemřel během jedné ze svých horolezeckých výprav při zlézání slovenských skal, když se mu pravděpodobně uvolnila jistící skoba. Sáře bylo necelých sedm let. Předtím s matkou už dva roky v podstatě nežil. Toho, co se jí podařilo zjistit od babičky, neboť matka jí odmítala cokoli sdělit i v dospělosti, bylo hodně málo. Podle vyšetřování utrpěl vážná poranění hlavy a neměl šanci nehodu přežít. Sára viděla několik jeho starých fotografií, z nichž se na ni usmíval špinavý blonďák s veselýma očima a sportovní postavou. Usuzovala, že otec se k matce vůbec ničím nehodil a že vedle její povahy musel dost trpět. Nedivila se, že podlehl její kráse a kouzlu, ale později nejspíš raději trávil čas ve skalách, které se mu bohužel staly osudnými. Otázka je, mihlo se Sáře pochmurně hlavou, zda by stejně osudné nebylo i další trvání toho nerovného manželství…

Ze zamyšlení ji vytrhlo matčino rozčilené repetění.

„…a jak vidím, pořád jsi stejný bordelář. Když už máš to děcko, je tvoje povinnost mít doma čisto.“

To děcko…bodlo ji v uších. Jen stěží ovládla vztek.

„Pak se nediv, že je věčně na hromádce. Samý prach, alergen, vir, bodejť by byl zdravý. A taky je vyhublý na kost, vypadá hůř než ty, a to je co říct,“ pokračovala máti a vrhla znechucený pohled směrem k pohovce, kde se před televizí stále povaloval Oliver. Sára zaznamenala, že od jejího příchodu znatelně ztichl, a odhadovala, že možná tajně poslouchá jejich rozhovor, což jí nebylo dvakrát příjemné. Nepřála si, aby byl smutný z toho, jak o něm babička mluví. Přece jen už nebyl úplně malý a spoustě věcí dokázal porozumět, jen si je bohužel ještě nedokázal přebrat tak jako dospělý.

„Mami,“ pronesla s důrazem. „Opravdu nehodlám řešit úklid. Máme doma čisto, a jestli se ti to zdá málo, je to tvůj problém, ne můj. Přijela jsi na návštěvu a od první chvíle slyším jen kritiku. To byl důvod, proč jsi tady? Sdělit mi, že jsem matka a hospodyně k ničemu? Nemusela ses obtěžovat, tvůj názor dávno znám a možná bys měla vědět, že mi na něm nezáleží. Teď už mě naštěstí nemůžeš zranit tím, že mě budeš neustále srážet a ponižovat. Jsem dospělá, mám svůj život a žiju si ho podle svého. Jako koneckonců i ty, ne? Nerýpu do tebe, tak mě taky nechej na pokoji.“ Uhnula očima, popadla plná rozhořčení oběma rukama šálek s kávou a bezmyšlenkovitě upila, aniž vnímala její chuť nebo aroma.

„No tak to byl tedy proslov!“ ozvala se matka opovržlivě. „Uvědom si, milá zlatá, že já jsem jediný člověk, kterého na světě máš! Každý má jen svou matku, která je mu vždycky nejbližší, to si pamatuj. Až já tady nebudu, budeš teprve sama a bude tě mrzet, že jsi se mnou takhle jednala, že sis mě nevážila!“

Sáře málem spadla čelist na až podlahu. Násilím se donutila sklapnout ústa a několik vteřin nedokázala najít slova, aby na matčinu řeč nějak zareagovala. Ale i když se jí po chvíli slovní zásoba vrátila, nějak nevěděla, co by na to vlastně měla říct.

„No fajn…“ vydechla nakonec. „Výborně. Vlastně čím dál tím líp. Nevím, jak moc ses kdy ty sama řídila těmihle slovy ve vztahu s babičkou, a nebudu ani nechci ti sahat do svědomí. Ale dovol, abych ti řekla, že moje rodina je Oliver. Miluju svého syna. Ty sama dobře víš, že my dvě jsme si nikdy nebyly blízké a už nikdy ani nebudeme. Prohlašuješ se za mou matku, ale já mám obavu, že vůbec netušíš, co to slovo znamená. To, co jsi teď řekla, je v našem případě přinejmenším směšné. Možná to platí v rodinách, ve kterých mají zdravé vztahy a kde existuje vzájemný respekt, ale snad ani ty si nenamlouváš, že by v té naší někdy něco z toho bylo.“

Matka na ni chvíli civěla s nefalšovaným dotčením. Nebo možná dokázala ukřivděnost tak skvěle zahrát, což se Sáře vzhledem k absurditě téhle situace zdálo mnohem pravděpodobnější.

„Netahej sem babičku!“ vyštěkla máti konečně a přivřela oči do úzkých, rozzlobených škvírek.

„Výborně, a u ní ti tohle oslovení nevadí?“ opáčila ironicky Sára a třískla hrnkem o podšálek.

„Nepleť dohromady věci, které spolu nesouvisí. Ona nemá nic společného s tím, jak tady teď žiješ… tsss… v jejím domě! Měla ho napsat mně, ale to ona ne, musela to darovat tobě, ještě když žila. Nechápu, proč si vždycky myslela, že zrovna ty jsi schopná se tady o to postarat! TY!“ Divoce se rozhlédla kolem dokola a její výraz jasně zrcadlil vnitřní závist, nepřejícnost, hamižnost a žárlivost. Sáře káva v ústech ještě více zhořkla.

„Já mám v tomhle domě svůj domov, pokud víš, co tím myslím! Starám se o něj dobře a babička věděla, že jsem ho měla ráda, proto chtěla, abych tady žila já. Jen ty to nechceš vidět! Nechceš vidět, že mě měla ráda…“ pustila se do matky. Sama ze svých slov ucítila potřebu dokázat si, že stojí za trochu lásky. Nejradši by si rovnou nafackovala, ale už to bylo venku. Zbývalo jen doufat, že to matka nezaregistrovala.

„Ráda!“ uchechtla se ta posměšně. „Pořád snad ještě věříš na to hloupé slovo… láska?! Převedla ten dům na tebe jen proto, aby ublížila mně, své dceři. Aby mě o něj obrala. Kdyby tě tolik milovala, měla ti ho rovnou přenechat a odejít někam do domova důchodců.“

„Ty jsi tak neskutečně tvrdá a zlá!“ zvýšila Sára hlas, ale jen tolik, aby nevyplašila Olivera. „Mluvíš o své mámě, která tady už není, a urážíš její památku! Ty bys ji opravdu nechala zavřít do nějakého domova, jen kdybys mohla dostat její majetek. Tomu se říká hyenismus, víš to? Ona věděla, jaká jsi, a byla z tebe zklamaná. Nemusela mi to ani říkat, pochopila jsem to už dávno. Chtěla mě zajistit, pomoct mi do budoucna, a taky Oliverovi, protože věděla, že ty to neuděláš, že hledíš jen na svůj prospěch.“

„Jo? Vždyť jsi byla vdaná za milionáře! Co jsi ty asi tak potřebovala? Co vlastně potřebuješ teď, když ten tvůj natáhl bačkory a budeš dědit, ha?“

Sára polkla, protože se jí udělalo špatně a bála se, že pozvrací vlastní stůl. To by jí bylo opravdu líto, nehledě na nechutnou práci s tím spojenou.

„Co bych potřebovala? Tak třeba pocit jistoty, že se mám kam vrátit, kdyby se něco zvrtlo? Že mám svůj domov, pro sebe a především pro své dítě?“

„A co můj pocit jistoty? Ten pro ni nic neznamenal?!“ Matčin hlas ošklivě zaskřípěl.

„Ty jsi měla vlastní byt a babička navíc věděla, že bys to tady prodala. Na to měla ten domek moc ráda. A já taky.“

„Takové hloupé řeči!“ rozhořčila se matka. „Mít rád nějaký barák!“

„Jde tady snad o peníze, o které jsi přišla tím, že tady žiju? Tedy já a tvůj vnuk,“ zdůraznila, ačkoli si připadala, jako by házela na stěnu hrách. Matka se nikdy nezmění. Zůstane sobecká, sebestředná a zapšklá a bude si tím dál jen ničit život. A znepříjemňovat životy lidí, kteří žijí kolem ní. Ještě že jsem od ní relativně daleko, pomyslela si. I na tu dálku ze mě umí vysát veškerou energii.

„Jde o to, že jste mě o ten dům připravily! Vy obě!“ neudržela se matka.

„Mami?“ Oliver se ke stolu přiloudal tak tiše, že to zjistila, až když jí položil malou teplou dlaň na předloktí a opřel se tváří o její rameno. „Proč se babička tak zlobí?“

Matka stiskla rty do úzké čárky, na Olivera se nepodívala, zato na Sáru vrhla pohled plný zřetelné nechuti.


***

 

„Ale ze zřejmých důvodů nemá význam rozebírat můj neexistující sexuální život,“ odfrkla si a dlouze upila ze sklenice. „Radši mi řekni, co ti zase vyvedl Tibor?“

Ilona udělala tak zhnusený obličej, až se Sára málem rozchechtala. Vší silou se však opanovala, aby se přítelkyně nedotkla.

„Nejradši bych ho zaškrtila!“ sykla. „Představ si, včera jsme měli jít na večeři. Slíbil mi to, vlastně mě pozval. A umíš si představit, že jsem se těšila jako malá… a přitom nejsem nic víc než velká kráva.“ Sářin protest smázla zamítavým gestem dřív, než ho stačila vyslovit.

„Zkrátka jsem se vyfintila, vyžehlila vlasy, navoněla., oholila, no prostě všechno… A on chvilku předtím, než mě měl vyzvednout, volá, že nemůže. Že se něco podělalo v práci a přijde pozdě, ani sám neví kdy. No vytočil mě doběla, ale co jsem měla dělat? Byla jsem tak vzteklá, že jsem se musela nějak vybít. Nejdříve jsem myslela na masturbaci,“ zakoulela očima, až Sára vyprskla. „Ale v té zlosti bych místo orgasmu docílila tak maximálně odřenin, takže jsem radši shodila sexy šatičky, natáhla tepláky a šla si zaběhat.“ Výmluvně se odmlčela.

Sára začala tušit, kam vyprávění směřuje, ale nechtěla jí skákat do řeči. Namísto toho mlčky vzala láhev a rozlila zbytek vína.

„Takže ti běžím, místo příjemného intimního večera trapně supím a potím se jako debil, protože on se na mě vykašlal… A neuvěříš, co vidím! O ulici výš před tou restaurací, kam jsme chtěli jít, zastavilo jeho auto!“

„Tys náhodou běžela k tomu podniku?“

Ilona udělala znechucený posunek, z něhož nebylo pochyb, co si o té stupidní otázce myslí, a pokračovala.

„Vylezl z něj, oběhnul ho jak nadržený puberťák – to už jsem se teda schovávala za zastávkou autobusu, aby mě neviděl – a otevřel nějaké fifleně, no to kdybys viděla! Sukně jí končila těsně pod zadkem, divže jsem neviděla její kalhotky. Teda pokud vůbec nějaké měla, mrcha jedna zelená… Ty její podpatky měly snad patnáct centimetrů, a jak byla hubená! Jako koza! Teda ale ty kozy zas měla určitě umělé, takové balóny s takovým pasem nemohly být od přírody.“

Prostě byla kus, typ Barbie, pomyslela si Sára a moudře mlčela.

„Chichotala se jak puboška a vůbec bych se nedivila, kdyby jí těch -náct fakt bylo.“

„A co jsi udělala?“

„To hádej třikrát,“ Ilonin výraz, ještě před vteřinou stažený vztekem, se změnil ve vítězoslavný. Pozvedla sklenku.

„Myslím, že mi bude stačit jeden pokus. Vydala ses za nimi.“ Sára o tom vůbec nepochybovala. I když si nebyla jistá, zda to byl moudrý tah. Ale když člověkem cloumají emoce, zvláště pak zuřivost, těžko se odvolávat na rozum. Sama to dobře věděla.

„Přesně!“ píchla Ilona prstem do vzduchu, aby svým slovům dodala na důrazu. „Doběhla jsem je ještě předtím, než do té hospody vlezli. No fakt, vzal ji tam, na tu naši rezervaci, to bys neuvěřila! Pitomec.“

Znovu se dlouze napila a upřela na Sáru triumfální pohled.

„A?“ vyzvala kamarádku, protože víc než na dramatické pauzy byla zvědavá, jak celá věc vyvrcholila. Tušila určité drama.

„Zavolala jsem na něho. Jak mě zmerčil, celý ztuhnul. Fakt, úplně se celý tak nějak zmenšil, zmetek! Vůbec ho totiž nenapadlo, že bych šla ven, ani že bych se za takovou chvilku dostala tak daleko. Neví totiž, že jsem začala běhat, taky proč bych mu to měla říkat, že. A mimoto si nejspíš myslí, že jsem opravdu hodně, hodně moc pitomoučká. A to mě dožralo nejvíc. Takže se otočil, ta holka taky, civěla jak sůva z nudlí. Taková vymalovaná holčina, řasy beztak nastřelené, rtěnku jako krev, prostě děs. No a on začal něco blekotat, jako že to není, jak to vypadá, že to je pracovní záležitost, bla bla bla…“

„Hm, to je opravdu zvláštní jev. I kdybys chlapa načapala s kalhotama dole a ženskou na klíně, bude tvrdit, že to není, jak to vypadá,“ ucedila Sára sarkasticky.

„Přesně.“ Ilona se dostávala do ráže, nejspíš celou včerejší událost při vyprávění, navíc posilněná vínem, začala znovu prožívat.

„No, takže milý přistižený Tiborek začal koktat takové blbosti, že jsem to už nemohla poslouchat. Prostě nevím, co se to se mnou stalo, najednou se mi zatmělo před očima a dala jsem mu takovou facku, no ta ti sedla!“ Promnula si spokojeně ruce, jako by si ten okamžik znovu přehrála před očima.

„To jako fakt?“ vyjekla Sára a uznale pokývala hlavou. „Dost dobrý.“

„Ale tím to nekončí. Představ si, že ta malá kráva na mě začala ječet, co že to jako dělám.“

„Kecáš,“ vyprskla nevěřícně.

„Absolutně ne. A jak tak pištěla, tak jsem se neudržela a střelila jsem jí taky jednu.“

„To ji muselo porazit, ne? Na těch vratkých šteklích…“ nadhodila.

„Taky že porazilo! Teda málem. Kdyby ji ten idiot,“ opovržlivě ohrnula rty, „nezachytil jako nějaký pitomý rytíř, tak si kecla rovnou na chodník, tou holou prdelí! Celou noc jsem vzteky nezamhouřila oči! A…“ nadechla se, ale než stačila doříct, co měla na mysli, rozřinčel se domovní zvonek.

„To je zlý sen!“ otočila Sára oči v sloup. „Jestli je to zase kriminálka, tak doufám, že buď už mají nějakou zprávu, nebo mě konečně zatknou, protože už na to doopravdy nemám nervy!“

„Já teda hlavně doufám, že to policajti nejsou,“ zahučela Ilona do své sklenky, zatímco se její přítelkyně líným krokem odebrala otevřít.


***

 

Sára ztuhla. Hrdlo se jí sevřelo, takže ze sebe v první chvíli nedokázala vypravit ani slůvko. V krku jí vyschlo tak, že musela polknout.

„Jste tam?!“ doléhal k ní z reproduktoru hlas. Byl poznamenaný hysterií, již se učitelce nedařilo dost dobře zakrýt.

„Co se stalo…“ zachraptěla. Hlas jí přeskakoval a ona měla dojem, že se jí hlasivky obalily pískem. „CO je s Oliverem?“ vypravila ze sebe s pocitem, že se rozpadá na kusy. Pokoj se s ní zatočil a ani si neuvědomila, že vstala a dopotácela se ke dveřím. Temná předtucha jí doslova podrážela nohy.

„Ach… takže není doma,“ vydechla přidušeně učitelka. „Doufala jsem…“ Její hlas se vytratil.

„Ne. Není!“ telefon jí klouzal ve vlhké dlani.

„Ehm… ano… Totiž, já… nevím, jak se to mohlo stát. Byli jsme… byli jsme s dětmi na procházce a v parku. Tedy já ještě s kolegyní. A když jsme se řadili k návratu, Oliver chyběl!“

„Jak… chyběl?“ opakovala prázdně, vlastní slova jí rezonovala v hlavě.

„Prostě… nebyl tam!“ vykřikla Kolomazníková. „My… hledali jsme ho… všude kolem, prošli jsme i s dětmi celý park, ptali jsme se lidí, ale nikdo ho neviděl. Nevím, jak se to mohlo stát,“ vzlykla. „Musíte přijet, budeme zatím hledat dál. Každý, kdo se tu objevil, už je venku a hledá ho. Je mi to strašně líto, ještě nikdy mi dítě takhle neuteklo. Určitě se brzy objeví. Jinak budeme muset zavolat policii…“ Učitelčin hlas se chvěl úzkostí.

„Hned tam budu…“

Pohybovala se jako ve snu. Srdce v hrudi jí divoce tlouklo, na kůži cítila nepřirozený chlad, ale dlaně se jí potily. Příšerný strach, doslova děs ji svíral jako železná obruč a vymáčkl z její hlavy veškeré myšlenky kromě děsivých scénářů, co všechno se mohlo jejímu dítěti stát. V uších jí hučelo a zvonilo a pak do těchto zvuků zaslechla tiché kňučení. Až po chvíli si uvědomila, že vychází z jejího vlastního hrdla, staženého zoufalstvím.

„Olivere,“ zakuňkala cizím hlasem a pak přidala na intenzitě. „Olivere!“ Kdesi hluboko věděla, že ji neslyší, není doma… ale rozum šel už dávno stranou.

Uvědomila si, že stojí ve dveřích jeho pokoje a zírá na ustlanou postel. Místnost byla strašidelně tichá a prázdná. Tiše zavyla.

Najednou ji zamrazilo v zádech. Vybavila si den, kdy se dozvěděla o úmrtí Soni… a kdy jí právě na tomto místě, když sledovala Olivera v posteli, blikla hlavou neurčitá myšlenka. Tehdy ji ztratila a znovu se objevila až dnes.

Byla to zlá předtucha. Okamžik, kdy pocítila osten strachu jako předzvěst dnešního dne. Roztřásla se chladem.

Kde jsi? Kde tě mám hledat? Stalo se ti něco…?!

Děsivé představy se jí dál nemilosrdně míhaly před očima jako kaleidoskop, nedokázala je nijak zastavit. Oliver sražený autem… krvácející sám někde na silnici… pokousaný zuřivým psem… znásilněný zvráceným pedofilem… Udělalo se jí nevolno a cítila, že se o ni pokouší mdloby. Musela se opřít o nejbližší kus nábytku, než se slabost a mžitky před očima alespoň zčásti rozplynuly.

„Bože, ne!“ v hlavě jí duněl vlastní hlas bizarně změněný strachem. „NE!“

Uvědomila si, že by měla odejít do školky připojit se k hledajícím, případně volat na policii, a ona místo toho jen bezcílně bloumá domem a zcela neschopná jakéhokoli rozumného jednání vydává neartikulované zvuky nebo volá syna.

Přinutila se na okamžik zastavit, sepnula třesoucí se ruce na hrudi jako v modlitbě a pokusila se o hluboký nádech. Panikou nic nevyřeší. Musí se vzmužit, za každou cenu. Teď není vhodná chvíle na zhroucení. To může potom… později… až se Oliver najde. Až ho bude mít zase bezpečně doma. Živého a zdravého.

Jak ráda by udělala skok v čase a přistála až v okamžiku, kdy svého syna bude svírat v náručí! Kéž by to bylo možné…

Několikrát za sebou se zhluboka nadechla a vydechla a snažila se myslet.

Takže, potřebuje mobil. Kdyby jí volali… Klíče od auta. Doklady. Bundu, boty.

Malátně se rozhlédla. Kde nechala telefon? Namáhala paměť, až ji rozbolela hlava. Pracovna. Přístroj ležel zapadlý mezi papíry na stole, tak, jak jej před chvílí upustila.

Jako stroj naházela věci do první tašky, která jí padla pod ruku, mechanicky se obula a strčila ruce do rukávů bundy. Ke školce by za normálních okolností došla pěšky za patnáct minut, ale nohy měla jako z rosolu, a tak i přesto, že to v jejím psychickém rozpoložení bylo určité riziko, vyrazila k autu.

Právě odemykala, když zahlédla koutkem oka za stěračem zastrčený papír. Nevěnovala mu pozornost, nasedla a nastartovala. Užuž se rozjela, když pohledem znovu zabloudila ke stěračům. To není reklamní leták. To je obálka, uvědomila si. Ledové prsty na volantu ztuhly. Silou vůle je odtrhla a těžkopádně se vysoukala z vozu. Se srdcem bušícím až v krku sáhla pro obálku a pár vteřin ji držela v prstech, jako by pálila. Pak se nadechla a nemotorně ji roztrhla. I přesto, že celá klepala, podařilo se jí vytřepat jediný list papíru. Zaostřila na krátký text.

Vzápětí hlasitě vykřikla a svezla se bezvládně k zemi.

KOUPIT KNIHU: www.jota.cz/sametova-kuze

Anketa

Koupíte si po přečtení ukázek novinku Markéty Harasimové?

ANO (15)

75%

NE (1)

5%

Ne, ale půjčím si ji. (4)

20%

Celkový počet hlasů: 20